VIDLÁCÍ z KLATOV

36. Vliv stranického systému na dělbu moci.

 Na dělbu moci působí zejména dva aspekty stranického systému:

1) počet důležitých politických stran

2) jejich stupeň disciplinovanosti, organizovanosti a centralizace

 Nejjednodušší a klasickou typologii systému politických stran (A. Lawrence Lowell), podle které rozlišujeme režim:

- jedné strany (monopartismus)

- dvou stran (bipartismus)

- více než dvou stran (multipartismus).

 Režim jedné strany v zásadě vede vždy ke koncentraci moci bez ohledu na to, jaký systém dělby moci je použit v politickém systému dané země. Buď neexistuje žádná jiná politická strana kromě té vládnoucí anebo existují nerovnoprávné, satelitní politické strany, jež jsou de facto podřízeny vládnoucí straně. V obou případech zde nedochází k politické soutěži o moc mezi stranami. V takové situaci se moc plně soustředí do rukou vedení vládnoucí politické strany, která rozhoduje o obsazení všech důležitých postů. Dělba moci je v takovém případě zcela zrušena.

 Koncentrace moci v monopartismu je tak silná, že se většinou nepodaří udržet ani nezávislost soudní moci. (viz. ČSSR v letech 1960 – 1989).

 Systém moci dvou politických stran také přispívá ke koncentraci politické moci, I když zdaleka ne v takové míře jako systém jediné politické strany. To je zvláště patrné v parlamentním modelu dělby moci.

 V bipartismu má totiž vítězná strana absolutní většinu v parlamentu, a je li uplatněn parlamentní model dělby moci, stává se její vůdce zároveň ministerským předsedou. Pokud jsou v daném politickém systému strany dostatečně disciplinované, pak to znamená, že vláda má pevnou oporu v parlamentu, její svržení je až do příštích voleb prakticky nemožné, vedení strany má volné ruce k realizaci svého programu a je zřejmé, že legislativní návrhy vlády budou parlamentem procházet bez problémů (toto je právě případ Velké Británie).

 Zatím co bipartismus v parlamentním modelu dělby moci posiluje koncentraci moci, v případě bipartismu prezidentského modelu je tomu jinak. Prezidentský model obecně znamená striktní dělbu a tím i větší kontrolu moci.

 Pokud má stejná strana prezidenta I většinu v parlamentu, vede to k omezení dělby moci, pokud má jedna strana většinu v parlamentu a president je členem druhé strany , dělba moci se posiluje.

 Bipartismus zvýrazňuje a posiluje tendence obou modelů dělby moci. Naproti tomu multipatismus většinou zmírňuje jejich účinky. V parlamentním modelu dělby moci tedy napomáhá k posílení kontroly výkonné moci nad legislativou. V režimu více než dvou stran je totiž velmi pravděpodobné, že žádná strana sama více než polovinu křesel, a protože v parlamentnímu modelu dělby moci závisí vláda na podpoře parlamentu, je nutno k jejímu sestavení vytvářet více či méně proměnlivé koalice. To ovšem vede k určitému oslabení vlády, její stabilita je závislá na vztazích uvnitř koalice. Parlament tím nabývá na síle a to přispívá k posílení rovnováhy mezi výkonnou mocí a legislativou. Kontrolní funkce parlamentu vůči vládě se ještě více posiluje, pokud, se nepodaří sestavit koalici a vznikne tzv. menšinová vláda. Taková vláda je odkázána na podporu nebo toleranci jiných stran.

 V prezidentském modelu má multipartismus tendenci posilovat moc vlády a oslabovat kontrolní moc parlamentu. Pokud prezident nepochází z nejsilnější strany v parlamentu,má na rozdíl od stejného případu v bipartismu tu podstatnou výhodu, že proti němu nestojí soudržná parlamentní většina, ale nesourodé uskupení stran. 

 Pokud prezident pochází z nejsilnější strany v parlamentu, pak je vládní moc slabší než v obdobném případě v bipartismu, ale silnější než v multipartismu při použití parlamentního modelu, především proto, že parlament nemůže vládu prezidenta svrhnout.

 Zatímco v bipartismu je prezident nejspíše vůdcem jedné ze stran, multipartismus v prezidentském systému zvyšuje jeho osobní charakter, posiluje personalizaci prezidentské moci. Podle některých teoretiků je právě kombinace prezidentského modelu s multipartismem nepříznivá pro stabilizaci demokracie neboť multipartismus zabraňuje prezidentově straně dosáhnout většině v parlamentu, podobná situace vzniká v postavení menšinové vlády v parlamentním modelu.

37. Dělba moci v ČR – zákonodárná složka moci, reprezentanti, funkce a pravomoci.

· zákonodárná moc - parlament

· výkonný moc – prezident, vláda

· soudní moc  - soustava soudů

 Zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu, který je tvořen dvěmi komorami:

a) Poslaneckou sněmovnou

b) Senátem

 Postavení obou komor není rovnocenné, silnější postavení má Poslanecká sněmovna, ve které jsou projednávány a přijímány návrhy zákonů. Senát funguje vlastně jako taková brzda Poslanecké sněmovny, jeho hlavní pravomoc spočívá v možnosti neschválit návrh zákona přijatý Poslaneckou sněmovnou nebo jí ho vrátit v pozměněné podobě (právo suspenzívního veta).

  Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu 4 let, právo být zvolen do PS vzniká ve věku 21 let a náleží všem občanům s volebním právem aktivním.

Senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu 6 let a každé 2 roky se obměňuje  senátorů, právo být zvolen do Senátu vzniká ve věku 40 let. Má právo suspenzívního veta, může přijímat zákonná opatření, která pozbývají platnost, pokud je nově zvolená sněmovna na první schůzi neschválí. Senát je nerozpustitelný.

Funkce Parlamentu:

· Ústavodárná (přijímání a změny ústavy)

· Zákonodárná (přijímání zákonů)

· Organizační (ustanovování státních funkcionářů)

· iniciativně politická (jednání o základních otázkách vnitřní a zahraniční politiky, vydávání směrnic vládě)

· kontrolní (kontrola výkonné složky, např. interpelace, rozpočet, vyšetřovací komise apod.)

· soudní (např. impeachment = pohnání před soud státního úředníka pro zneužití své moci, pro jiné prohřešky nebo pro neschopnost )

· vnitřní (působnost v oblasti vnitřní organizace parlamentu, jednací řád, vydávání poslanců k trestnímu stíhání, apod.)

Pravomoci Parlamentu:

· rozhodnout o vyhlášení válečného stavu, je-li ČR napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení (lze na základě absolutní většiny obou komor)

· vyslovuje souhlas s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR, s pobytem ozbrojených sil jiných států na území ČR, nejsou-li taková rozhodnutí vyhrazena vládě napadení (lze na základě absolutní většiny obou komor)

· vyslovuje důvěru vládě

· volí prezidenta

38. Dělba moci v ČR – výkonná složka moci, reprezentanti, funkce, pravomoci.

· zákonodárná moc - parlament

· výkonný moc – prezident, vláda

· soudní moc - soustava soudů

 Výkonná moc v České republice náleží prezidentovi a vládě.

 Prezident republiky je hlavou státu, a volí ho Parlament ČR na společné schůzi obou komor, kdy musí být zvolen absolutních většinou hlasů, a není z výkonu své funkce odpovědný (může být pouze Senátem obžalován za velezradu), svého úřadu se ujímá po složení slibu na dobu 5 let, od okamžiku složení slibu. Slib složí do rukou předsedy Poslanecké sněmovny. Prezidentem se může stát občan, který dosáhl věku 40 let, nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou.

 Základní funkcí prezidenta je reprezentace ČR navenek, podílení se dělbě moci za pomoci suspenzívního veta a svěřených pravomocí.

Prezident má dva druhy pravomocí:

a) suverénní

b) pravomoci s kontrasignační odpovědností vlády (s podpisem předsedy vlády), za tato rozhodnutí odpovídá vláda

 Mezi prezidentské pravomoci patří:

• jmenování a odvolání předsedy a dalších členů vlády
• přijímání demise vlády
• svolávání zasedání Poslanecké sněmovny
• právo suspenzívního veta (s výjimkou ústavního zákona)
• rozpuštění Poslanecké sněmovny
• jmenování soudců Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy
• jmenování ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu
• odpouštění a zmírňování trestů
• podepisování zákonů
• jmenování prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu
• jmenování členů Bankovní rady ČNB
• vyhlašování referendum a jeho výsledku
• sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv
• dále je vrchním velitelem ozbrojených sil
• přijímání vedoucích zastupitelských misí
• vyhlašování voleb do PS a Senátu
• jmenování a povyšování generálů
• propůjčování a udělování státních vyznamenání
• také má právo udělovat amnestii

 Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a skládá se z předsedy vlády, místopředsedů a ministrů. Vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Po parlamentních volbách dochází ke vzniku nové vlády, kdy dosavadní vláda podá demisi a prezident republiky jmenuje na základě výsledků voleb nového předsedu vlády a na jeho návrh pak jmenuje ostatní členy vlády (ministry) a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů. Vláda předstoupí do třiceti dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry. Pokud pro vyslovení důvěry hlasuje nadpoloviční počet poslanců přítomných v Poslanecké sněmovně, vláda důvěru získá, pokud ne, musí podat demisi a prezident republiky pověří sestavením vlády jinou osobu. V případě, že důvěru nezíská ani tato vláda, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny. Kdyby selhal i tento třetí pokus, prezident republiky rozpustí Poslaneckou sněmovnu a vyhlásí předčasné volby.

 Vláda se zpravidla schází jedenkrát týdně na svém pravidelném zasedání. Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. Předseda vlády svolává schůzi vlády zasláním programu schůze s určením data a místa konání všem členům vlády. V jeho nepřítomnosti jej zastupuje místopředseda vlády nebo pověřený ministr.

 Vláda rozhoduje o zásadních otázkách celostátního významu, pokud nejsou tato rozhodnutí v kompetenci ministerstev, případně jiných orgánů státní správy. Vláda rozhodnutí přijímá formou usnesení vlády na základě písemného materiálu předloženého členem vlády, výjimečně na základě ústní informace, jde-li o věc, která

nesnese odkladu. Usnesení vlády musí schválit nadpoloviční počet všech členů vlády.

39. Dělba moci v ČR – soudní složka moci, reprezentanti, funkce a pravomoci.

· zákonodárná moc - parlament

· výkonný moc – prezident, vláda

· soudní moc - soustava soudů

 Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. V ČR máme čtyřstupňovou soustavu soudů (okresní-krajský-vrchní-nejvyšší soud a nejvyšší správní soud). Soudci jsou jmenováni prezidentem bez časového omezení. Všichni účastníci mají před soudem rovná práva, jednání před soudem je vždy ústní a veřejné, vyjímky stanoví zákon, rozsudek se vždy vyhlašuje veřejně.

 Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, skládá se z 15 soudců, kteří jsou jmenováni na dobu deseti let. Soudce ústavního soudu jmenuje prezident se souhlasem senátu, musí se jednat o bezúhonného občana, staršího 40 let, VŠ právnické vzdělání a byl nejméně 10 let činný v právnickém povolání.

 Základní funkcí soudní moci je chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, jakož i dozor na dodržování ústavnosti.

Pravomoci ústavního soudu jsou jmenovitě uvedeny v článku 87 – Ústavy ČR:

Některá z pravomocí ústavního soudu:

• rušení zákonů nebo jejich částí, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
• rušení jiných právních předpisů nebo jejich ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
• rozhodování o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
• rozhodování o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
• ústavní žalobě senátu proti prezidentu republiky
• rozhodnutí o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, která je pro ČR závazná, pokud je nelze provést jinak,
• rozhodnout o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiná rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
• rozhoduje o tom zda mezinárodní smlouvy jsou v souladu s ústavním pořádkem, a to ještě před ratifikací

40. Lidská práva , přirozené právo, základní programové dokumenty, které přispěly k rozvoji lidských práv.

 Lidskými právy rozumíme ta práva, jejichž zdrojem není nic jiného než pouhá příslušnost k lidskému rodu. Tato práva náleží každému člověku už z toho důvodu, že je člověk, a vyplývají z přirozené bytosti lidské bytosti.

Vlastnosti lidských práv:

• universální – platná pro všechny
• nezrušitelná, nezcizitelná – nelze je fakticky odejmout
• nepromlčitelná – člověk o ně nemůže přijít, když je nevykonává
• nezadatelná – člověk se jich nemůže vzdát

 Přirozené právo je odvozeno z jistého mravního řádu světa a jako takové je nadřazeno pozitivním normám lidské společnosti.

Přirozené právo může mít několik zdrojů. Jejich pojetí se vyvíjí v čase.

• dané bohem nebo jinými silami podobného typu,
• vyplývající z lidské přirozenosti. Člověk má určité biologické, psychologické, sociologické .... vlastnosti a přirozené právo je takové právo, které z tohoto vychází,
• do přirozeného práva patří to, co je „rozumné“.

 Zárodky pozdějšího termínu lidských práv začali vznikat díky křesťanství, které svým pojetím mravní rovnosti lidí a významem kladeným na lidskou osobnost. Nezávislá moc duchovní se stává vedle moci světské jedním ze sloupů středověké křesťanské společnosti. Velký význam mají rovněž teorie přirozeného zákona rozpracovaného středověkými filozofy a theology (Tomáš Akvinský).

 Jedním z nejvýznamnějších středověkých dokumentů tohoto druhu je anglická Magna Charta Libertatum (Velká listina svobod) z roku 1215. V ní král Jan Bezzemek uznal a potvrdil významná osobní a obyčejová práva (vztahovalo se to pouze na svobodné), žádný svobodný člověk nesmí být zadržen ani uvězněn, zbaven majetku, vypovězen ze země nebo postaven mimo zákon, leda na základě zákonného rozsudku soudu nebo zákona.

 Čtyři pražské artikuly je název husitského politického a věroučného programu, jediného na němž se shodla pražská a táborská strana. Jednalo se především o přijímání pod obojí, svobodné hlásání slova Božího, trestání smrtelných hříchů, odejmutí světského majetku církvi

 Dalším důležitým středověkým dokumentem je Edikt nantský (1598) vydaný francouzským králem Jindřichem IV, jenž znamenal uznání i pro nekatolíky (hugenoty). Z českých dějin známý Majestát Rudolfa II. (1609), který potvrdil svobodu vyznání pro všechny obyvatele království, včetně poddaných.

 Z privilegií pro stavy či města se postupem času stávají dokumenty s dosahem pro každého, např. v Anglii Petition of Right (1628), která zajišťovala právo na řádný soudní proces a umožňovala zatčení pouze na základě udání důvodu. Ještě významnější v tomto směru byl Habes Corpus Act (1679), který stanovil, že žádný anglický podaný nebude zatčen a držen ve vazbě bez souhlasu soudu, ke kterému musí být předveden. Dal Dalším z důležitých dokumentů , které přispěly k rozvoji lidských práv patřil Bill of Rights (1689) vydaný Vilémem III. Oranžským, který omezil panovnickou moc a dále uzákonil svobodné volby, petiční právo, poslaneckou imunitu, porotní soudy, právo držet zbraň na svou obhajobu a zákaz nepřiměřených či krutých trestů.

 Rozkvětu se myšlenka lidských práv dočkala v 18. století. Tento rozvoj souvisel s nastupujícím osvícenstvím, náboženskou tolerancí, myšlenka o rovnosti lidí a liberálními teoriemi politické společnosti, jednou z těchto teorií je teorie společenské smlouvy (J. Locke, J.J. Rousseau). V této době již v různých zemí právní dokumenty někdy označované jako katalogy lidských práv, vyznačují se tedy obecností a univerzalitou a zároveň obsahují i závazek státu tato práva dodržovat a chránit a možnost jedince prosadit se proti státu. Významná je v tomto ohledu Virginská deklarace z 12. 6.1776. Zde již najdeme formulace o tom, že všichni lidé jsou od přírody stejně svobodní a nezávislí a požívají určitá vrozená nezadatelná práva jako právo na život, svobodu, na nabývání a držení majetku apod. V tomto směru je velmi podobná slavná formulace z Prohlášení nezávislosti Spojených států (4.7.1776). „ Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni jako sobě rovni, že jsou svým Stvořitelem obdaření určitými nezcizitelnými právy, mezi něž náleží právo na život, svobodu a sledování osobního štěstí, že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu, jimž vládnou …“

 Z evropských dokumentů z tohoto období je asi nejslavnější a nejznámější Prohlášení práv člověka a občana, jež bylo přijato francouzským Národním shromážděním dne 26.8.1789. Zde je rovněž vyhlášena univerzálně platná svoboda a rovnost lidí. Prohlášení deklaruje jako základní cíl každého politického sdružení zachování přirozených a nepromlčitelných lidských práv, k nimž patří právo na svobodu, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor. Nikomu nemůže být bráněno v tom, co není zakázáno zákonem. Prohlášení dále mj. deklaruje presumpci neviny, svobodu vyznání, projevu a tiskovou svobodu.

 V 19. století se potom různé katalogy lidských práv staly součástí nově přijímaných ústav ve více státech (např. prosincová ústava Rakousko-Uherska z roku 1867).

 Další rozvoj myšlenky lidských práv nastal až po druhé světové válce. Vyvstala proto nutnost formulovat elementární zásady „slušného“ lidského společenství a zároveň jim zajistit mezinárodní uznání a podporu. Tím lidská práva získala další důležitou dimenzi a vstoupila do oblasti mezinárodních vztah. Zrodilo se tzv. současné pojetí lidských práv.

 12.12.1948 byla Valným shromážděním OSN vyhlášena Všeobecná deklarace lidských práv, tato deklarace se jednoznačně přihlásila k univerzalitě a přirozenému původu lidských práv a podala jejich katalog od práv základních přes politická a hospodářským a sociálním právům. Všeobecná deklarace lidských práv ovšem inspirovala i regionální dokumenty o lidských právech. V Evropě byl významný mezinárodní systém na ochranu lidských práv vybudován Radou Evropy. Jeho právním základem je Úmluva o ochraně základních práv a svobod neboli Římská úmluva (1950) a Sociální charta. Římská úmluva je považována ze nejefektivnější nástroj ochrany lidských práv v Evropě a to díky svému kontrolnímu mechanismu. Na jejím základě vznikly dvě instituce na ochranu lidských práv: Evropská komise pro lidská práva a Evropský soud pro lidská práva.

 Významnou úlohou při ochraně lidských práv v mezinárodním měřítku mají ovšem i různé nezávislé organizace,jednou z nejvýznamnějších mezinárodních organizací je Amnesty International, která sleduje dodržování lidských práv prakticky po celém světě a zvláště se zaměřuje na podporu a ochranu politických vězňů, nespravedlivě stíhaných a perzekuovaných.

41. Lidská práva , OSN jako garant lidských práv.

 Lidskými právy rozumíme ta práva, jejichž zdrojem není nic jiného než pouhá příslušnost k lidskému rodu. Tato práva náleží každému člověku už z toho důvodu, že je člověk, a vyplývají z přirozené bytosti lidské bytosti.

Vlastnosti lidských práv:

• universální – platná pro všechny
• nezrušitelná, nezcizitelná – nelze je fakticky odejmout
• nepromlčitelná – člověk o ně nemůže přijít, když je nevykonává
• nezadatelná – člověk se jich nemůže vzdát

 Organizace Spojených Národů (OSN) je organizace, jejímž cílem je udržovat mezinárodní mír a bezpečnost, rozvíjet přátelské vztahy mezi národy a podporovat hospodářskou, kulturní a humanitní spolupráci. OSN se vyvinula z koalice států bojujících proti fašismu ve druhé světové válce. Tyto státy podepsaly 1.1.1942 Deklaraci Spojených národů, nebo k ní později přistoupili. Na konci Druhé světové války byla OSN založena mezinárodní smlouvou zvanou Charta Spojených národů, podepsanou 26.6.1945 na konferenci o mezinárodní organizaci v San Franciscu. OSN oficiálně vznikla 24.10.1945, kdy její Charta nabyla platnosti.

 10.12.1948 byla Valným shromážděním OSN vyhlášena Všeobecná deklarace lidských práv, tato deklarace se jednoznačně přihlásila k univerzalitě a přirozenému původu lidských práv a podala jejich katalog od práv základních přes politická a hospodářským a sociálním právům. Všeobecná deklarace lidských práv nebyla pro členy OSN právně závazná, byla přijata pouze jako rezoluce, takže její plnění záviselo na dobré vůli toho kterého státu. Právě snaha předjít od pouhého doporučení k závazným smlouvám a vytvořit takové mechanismy, které by umožnily kontrolovat jejich naplňování, vedla v roce 1966 k přijetí dvou mezinárodních paktů. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které již předpokládaly právní zavázanost pro své signatáře. Pakty obsahují již i příslušné kontrolní mechanismy, na základě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech vzniká Výbor pro lidská práva (orgán OSN se sídlem v Ženevě). Opční protokol  k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, jenž zavádí právo individuální stížností k Výboru pro lidská práva. Kromě Všeobecné deklarace zmíněných paktů schválila OSN i celou řadu dalších mezinárodních úmluv, které se týkaly specifických oblastí lidských práv“ diskriminace žen, rasová diskriminace, apartheidu, genocidy, otroctví, diskriminace v oblasti vzdělávání apod.

 Dnes má OSN 192 členských států, které se zaměřují především na boj proti terorismu a rasismu. Jen málokterý stát ještě není členem OSN, například neutrální Švýcarsko.

 Česká republika je členem OSN od začátku roku 1993.

42. Lidská práva, vlastnosti, okruhy lidských práv.

 Lidskými právy rozumíme ta práva, jejichž zdrojem není nic jiného než pouhá příslušnost k lidskému rodu. Tato práva náleží každému člověku už z toho důvodu, že je člověk, a vyplývají z přirozené bytosti lidské bytosti.

Vlastnosti lidských práv:

• universální – platná pro všechny
• nezrušitelná, nezcizitelná – nelze je fakticky odejmout
• nepromlčitelná – člověk o ně nemůže přijít, když je nevykonává
• nezadatelná – člověk se jich nemůže vzdát

Okruhy lidských práv.

a) základní (osobní) lidská práva – tato práva patří k nejstarší první generaci“ lidských práv,mají původ již v 17. a 18. století a patří sem:

o právo na život

o svoboda pohybu a pobytu

o nedotknutelnost osoby a její soukromí

o nedotknutelnost obydlí

o právo na majetek

o ochrana listovního tajemství

o právo na lidskou důstojnost

o právo na státní příslušnost

o zákaz mučení a ponižujících trestů

o svoboda myšlení, svědomí a vyznání

o rovnost před zákonem

 Tato práva jsou negativní povahy, protože k jejich dodržování se nežádá od státu, aby něco zvláštního zajišťoval, ale naopak aby v určitých oblastech své pravomoci nevykonával.

b) práva na soudní ochranu a spravedlivý proces – také patří k první generaci práv, jejich smyslem je zajistit korektnost a spravedlnost soudního jednání a zakotvit základní principy, které by vylučovali justiční zvůli, patří sem např.:

• domáhat se svého práva stanoveným postupem
• pouze soud uděluje tresty
• právo na obhajobu
• právo na veřejný proces
• právo obviněného odepřít výpověď
• zásada, že nikdo nesmí být souzen dvakrát za stejný trestný čin
• presumpce neviny
• zákaz zpětného stíhání za něco, co v době uskutečnění nebyl trestný čin
• právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu či jiného státního orgánu

c) politická práva – patří opět k první generaci práv, přestavují hlavně ochranu člověka v rovině občanské a veřejné, patří se zejména:

• svoboda projevu
• tisková svoboda
• shromažďovací právo
• sdružující právo
• volební právo
• petiční právo
• právo na informace
• právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv
• právo podílet se na správě veřejných věcí

d) hospodářská, sociální a kulturní práva - tato práva patří ke druhé generaci lidských práv,jejich rozvoj nastal až koncem 19. století a ve století 20., tyto práva mají ochránit člověka v rovině pracovní, ekonomické a kulturní, ale hlavně mají garantovat jistou úroveň života, která pro jednotlivce znamená důstojnou existenci a umožní mu rozvíjet svou osobnost, do této skupiny patří:

• právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu
• právo podnikat
• právo na spravedlivou odměnu za práci
• právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských zájmů
• právo na stávku
• právo na ochranu zdraví
• právo žen,mladistvích a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci
• právo na práci
• právo na přiměřenou životní úroveň
• právo na neustále zlepšování životních podmínek
• právána odpočinek a placenou dovolenou
• právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, nemoci a při nezaviněné pracovní nezpůsobilosti
• právo na vzdělání
• právo na výsledky tvůrčí činnosti
• právo na přístup ke kulturnímu bohatství

e) práva národnostních a kulturních menšin – jejich cílem je chránit příslušníky těchto menšin před diskriminací,násilným tlakem většinového národa a před násilnou asimilací, patří sem:

• právo rozvíjet vlastní kulturu
• přijímat informace ve svém rodném jazyce
• sdružovat se v národnostně orientovaných organizacích
• právo na vzdělání v mateřském jazyce
• právo užívat tento jazyk v úředním styku
• právo účastnit se na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin

 Jako podskupinu hospodářských, sociálních a kulturních práv bychom mohli uvést ekologická práva, tyto práva by se dala řadit do práv třetí generace a patří sem např.:

• právo na příznivé životní prostředí
• právo být včas a úplně informován o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů

43. Mezinárodní politika, vznik, význam, cíle.

 Zahraniční politika představuje jednu z klíčových oblastí působení státu, která zabezpečuje vztahy s jinými státy, společenstvími států a s mezinárodními organizacemi.

 Na zahraniční politiku působí geopolitické podmínky, geografická poloha a velikost země, charakter sousedních států, početnost obyvatelstva, jeho kulturní a morální vyspělost, přírodní zdroje a v neposlední řadě i vyspělost a stabilita politického systému.

 Právní základy zahraniční politiky a mezinárodních vztahů tvoří mezinárodní právo.

 Zahraniční politiku státu provádí ministerstvo zahraničí, které v každé vládě patří ke klíčovým resortům. Důležitou úlohu v zahraniční politice hraje také hlava státu, reprezentuje stát, podepisuje mezinárodní smlouvy, přijímá a pověřuje diplomatické zástupce. K prostředkům zahraniční politiky patří rovněž obranná politika, zahraniční obchod a zahraniční kulturní politika.

 Po staletí se zahraniční politika těsně prolínala s politikou dynastickou a byla téměř výhradně záležitostí panovníků. Avšak vývojem doby, demokratizací společnosti a rozvoje parlamentarismu začal převládat názor, že zahraniční politika se dotýká všech občanů a měla by být podřízena kontrole veřejnosti. V autokratických monarchiích, jež na evropském kontinentě přežívali hluboko do 19. století, se ovšem podřízení zahraniční politiky mechanismům parlamentní demokracie prosazovalo jen velmi ztuha a konečný zvrat přivodila až 1. sv. válka, ta znamenala důležitý posun ve vývoji názorů na cíle zahraniční politiky, až do 20. století byla válka pokládána za legitimní prostředek zahraniční politiky.

 Vzhledem k tomu, že1. sv. válka přinesla nebývalé ničení a zhroucení tradičních hodnot, tak po jejím skončení se vítězné mocnosti pokusily vybudovat nový světový řád – tzv. versailleský mírový systém – a založili Společnost národů, která měla udržení míru garantovat. V roce 1928 byl podepsán Briand-Kellogův pakt, který odrážel nové pojetí zahraniční politiky. V tomto dokumentu byly útočné války a agrese hodnoceny jako porušení mezinárodního práva.

 Moderní demokratické státy v zahraničně politické oblasti usilují o dosažení svých cílů bez použití násilí či hrozby silou, cestou mezinárodní spolupráce a uznání oprávněných zájmů ostatních zemí. Jedním z hlavních cílů se stala i snaha zabránit mezinárodním konfliktům.

 V zájmu udržení míru a stability ve světě, ale i obrany svých zájmů a posílení vlastních pozic jsou státy mnohdy ochotny vzdát se části své suverenity a vstoupit do obraných aliancí (NATO) a integračních seskupení (EU).

Cíle mezinárodní politiky:

• udržení suverenity
• udržení teritoriální integrity a vnitřní stability
• podpora hospodářské, sociální, kulturní a jiné zájmy občanů ve vztahu k zahraničí
• snaha zabránit mezinárodním konfliktům

44. Mezinárodní organizace – vládní, nevládní, význam, cíle a příklady.

 Mezi subjekty mezinárodních vztahů patří kromě suverénních států také mezinárodní organizace, která se dělí na vládní a nevládní. Existují však také organizace, které mají současně dvojí charakter např. Mezinárodní červený kříž.

 Mezinárodní vládní organizace vznikají na základě smlouvy, kterou mezi sebou uzavřou nejméně 3 státy. Tyto organizace mají trvalý charakter, disponují vlastní organizační strukturou. Jako subjekty mezinárodního práva mohou uzavírat mezinárodní smlouvy.

 Mohou se dělit např.:

 podle členské základny: 

• universální
• partikulární
• regionální

podle délky trvání:

• dočasné
• trvalé

podle toho zda mohou k jejich statutu přistoupit další státy:

• otevřené
• uzavřené

podle obsahu činnosti:

• politické
• hospodářské
• technické
• sociální
• kulturní