VIDLÁCÍ z KLATOV

Otázka č. 27 – Volební systémy, většinové volební formule, proporční volební formule.

 Volební systém je konkrétní způsob, jakým se ve volbách určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů. Zahrnuje jednak samotný způsob jakým volič volí (smí volit), jednak způsob přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů.

 Volební systémy rozdělujeme:

a) většinový

b) proporcionální (systém poměrného zastoupení)

c) smíšený

 Volební formule (metoda) určuje matematický výpočet, pomocí kterého se převádějí volební výsledky na mandáty a rozdělujeme je na:

· většinové

a) princip prosté (relativní) většiny, mandát obdrží ten kandidát, který získá v daném jednomandátovém volebním obvodě nejvyšší počet hlasů

b) princip absolutní většiny, mandát se přidělí kandidátovi, který v daném jednomandátovém volebním obvodě obdrží nadpoloviční většinu všech hlasů

c) alternativní hlasování, varianta předchozí většinové volební techniky, která ale nepředpokládá konání druhého kola

d) princip omezeného hlasu, většinová volební technika používaná ve vícemandátových volebních obvodech

· proporční

a) metoda volebních kvót, která vychází z předpokladu, že procento přidělených mandátů by mělo odpovídat procentu získaných hlasů. Volební kvóta vyjadřuje počet hlasů připadající na jedno křeslo v zastupitelstvu

b) metoda volebních dělitelů, je založena na stejném principu jako metoda největšího průměru, mandáty jsou postupně přidělovány stranám v pořadí dle výše průměrného počtu získaných hlasů připadajících na jeden mandát

A) Metody volebních kvót:

Hareho kvóta (Q_h) Q_h=

Dropova kvóta (Q_D) Q_D=

Hagenbach-Bischoffova volební kvóta (Q_H-B) Q_H-B=

H = celkový počet odevzdaných hlasů M = celkový počet rozdělených mandátů

B) Metody volebních dělitelů

Pozn.: n = počet mandátů rozdělovaných v daném volebním obvodě

Otázka č. 28 – Volební systémy, většinový volební systém, znaky vlastnosti, jeho využití v ČR

 Volební systém je konkrétní způsob, jakým se ve volbách určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů. Zahrnuje jednak samotný způsob jakým volič volí (smí volit), jednak způsob přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů.

 Volební systém je mechanismus, který transformuje hlasování do podoby voleného zastupitelského orgánu. Ovlivňuje podobu politického systému země.

 Volební systémy rozdělujeme:

d) většinový

e) proporcionální (systém poměrného zastoupení)

f) smíšený

Většinový volební systém – ( prastará, používaný již v 5 stol. p.n.l., v moderních dějinách spjat s anglosaskou politickou tradicí). V tomto systému se používají jednomandátové obnovy, jejichž počet odpovídá počtu poslaneckých mandátů ve sněmovně. V každém volebním obvodu spolu soupeří několik kandidátů z různých stran. Základní pravidlo zní : Vítěz bere vše. Ten kandidát, který ve volbách dostane nejvíce hlasů, získá poslanecký mandát. V parlamentě je pak jediným poslancem za volební obvod, v němž byl zvolen. Zastupuje tedy i ty voliče, kteří pro něj nehlasovali.

 Většinový volební systém se charakteristickým způsobem promítá do politického systému. Do parlamentu se dostane jen málo politických stran, často se jejich počet redukuje na dvě nejsilnější politické strany, jež spolu neustále soupeří o moc. Strany, které chtějí ve většinovém systému uspět, se musí přeměnit ve velké, všelidové strany, v nichž jsou zastoupeny co nejširší vrstvy společnosti. Vládu sestavuje jen velmi málo stran, často pouze jediná. Vláda je kontrolována relativně stabilní a jednotnou opozicí. Stejně jako vládu i opozici tvoří malý počet stran, někdy jen jediná.

 Pro tento volební systém je charakteristický nepoměr mezi počtem obdržených hlasů a počtem mandátů. Může dojít i k situaci, že strana, která získala nejvíce hlasů, skončí v počtu mandátů jako druhá a nemůže tudíž sestavit vládu. /Austrálie v r. 1990/

 Přednosti systému : - jednoduchost, snadno se tvoří parlamentní většina a pro sestavení vlády není třeba vést složitá koaliční jednání několika stran.

-  - úzké sepětí poslanců s jejich volebními obvody 

 Nevýhody systému :

- nedostatečně odráží rozložení politických sil v zemi,

-společné menšiny jsou nedostatečně zastoupeny v parlamentu 

Z volebního výsledku se pozná pouze to, kolika volebních obvodech jednotlivé strany zvítězily. Hlasy odevzdané kandidátům, kteří pak při sčítání ve svém obvodu nezískali většinu, se tak ztrácejí. Proto je tento systém velmi nepříznivý pro nově vzniklé strany, pro které je nepravděpodobné získání výraznější pozice v parlamentu. 

Většinový volební systém v ČR – Ústava ČR stanoví pro volby do Senátu, že budou probíhat podle zásad většinového volebního systému. ČR je rozdělena do 81 volebních obvodů, v každém obvodu je volen jeden senátor. Senátoři jsou voleni s využitím dvoukolového většinového systému. V prvním kole je kandidát zvolen senátorem v případě, že získal více než 50% z celkového počtu platných odevzdaných hlasů v daném obvodě. V případě, že žádný z kandidátů nezískal více než 50%, koná se za týden druhé kolo, do kterého postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných platných hlasů v prvním kole. Ve druhém kole stačí kandidátovi ke zvolení prostá většina hlasů.

Otázka č. 29 – Volební systémy, proporční volební systém, znaky, vlastnosti, jeho využití v ČR

 Volební systém je konkrétní způsob, jakým se ve volbách určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů. Zahrnuje jednak samotný způsob jakým volič volí (smí volit), jednak způsob přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů.

 Volební systém je mechanismus, který transformuje hlasování do podoby voleného zastupitelského orgánu. Ovlivňuje podobu politického systému země.

Volební systémy :

 - většinový

- proporcionální ( systém poměrného zastoupení)

-  smíšený

Systém poměrného zastoupení (proporční) –xxxxxxx

Využití proporcionálního vol. systému v ČR – Ústava ČR stanoví pro volby do poslanecké sněmovny, že budou probíhat podle zásad poměrného volebního systému. Území ČR je rozděleno do 14 volebních krajů, které jsou shodné s vyššími územně samosprávními celky. Mandáty jsou rozdělovány stranám, které na celostátní úrovni překročily hranici 5 % z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. Pro koalici politických stran platí následující pravidlo: koalice dvou stran musí získat nejméně 10 % hlasů, koalice tří stran musí získat nejméně 15 % hlasů, koalice 4 a více stran musí získat nejméně 20 % hlasů. Mandáty jsou ve volebních krajích stranám a koalicím, které překročily stanovenou uzavírací klauzuli, rozdělovány na základě ´dHondtova systému. Počty získaných hlasů každé strany jsou postupně děleny čísly 1, 2, 3, 4, …… n, kde n je o jednu větší, než je počet přidělovaných mandátů ve volebním kraji. Výsledky dělení všech stran a koalic jsou potom seřazeny podle velikosti až do počtu přidělovaných mandátů ve volebním kraji. Jednotlivým subjektům je přitom přiděleno tolik mandátů, kolikrát se jejich výsledek objevil v porovnávané řadě.

30. Volební systémy, smíšený volební systém, znaky, vlastnosti, jeho využití ve světě

 Volební systém je konkrétní způsob, jakým se ve volbách určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů. Zahrnuje, jednak samotný způsob jakým volič volí (smí volit), jednak způsob přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů.

 Volební systémy rozdělujeme:

g) většinový

h) proporcionální (systém poměrného zastoupení)

i) smíšený

 Smíšený volební systém je takový volební systém v kterém jsou kombinovány výhody obou základních volebních systémů, a to jak většinového systému tak proporcionálního systému.

Znaky volebních systémů:

· volební obvod

· forma kandidatury

· struktura hlasu

· volební klauzule

· volební formule

 Volební obvod je vymezen počtem voličů a počtem mandátů vázaných k určitému území.  

Volební obvody rozdělujeme: 

- jednomandátové

- vícemandátové

 Forma kandidatury (kandidátní listina) upravuje vztah mezi voliči a kandidáty a mezi kandidáty a nominující stranou.

Formy kandidatury rozdělujeme:

· personální (kandiduje pouze jeden kandidát)

· kandidátní listinu (seznam kandidátů)

Kandidátní listiny dále rozdělujeme na:

- přísně vázané kandidátní listiny – volič odevzdá svůj hlas pro kandidátní listinu a nemá možnost ovlivnit preferenčními hlasy pořadí kandidátů na ní

- vázaná kandidátní listina – voliči je umožněno ovlivnit preferenčními hlasy pořadí kandidátů na listině (používá se v ČR při volbě do PS)

- otevřená kandidátní listina – volič může hlasovat dle libosti pro konkrétní kandidátní listinu, jednotlivé kandidáty nebo kombinovat hlasování (používá se v ČR pro volby do obecních zastupitelstvech)

-  

Struktura hlasu může mít podobu:

· jediného hlasu

· vícenásobného hlasu – volič disponuje takovým počtem hlasů, který odpovídá velikosti volebního obvodu

· alternativního hlasu – kromě výběru preferovaného kandidáta může volič označit i kandidáta dalšího

· limitovaného hlasu – volič má k dispozici více hlasů, ale jejich počet je však nižší než počet volených mandátů

· kumulativního hlasu – volič může kandidátovi udělit i více hlasů

· preferenčního hlasu – volič může určit vlastní pořadí kandidátů na kandidátní listině

· kombinovaného hlasu – volič může kombinovat hlasování pro kandidáty z různých kandidátních listin bez ohledu na jejich pořadí

· dvojitého hlasu – volič disponuje jedním hlasem pro výběr kandidáta v jednomandátovém volebním obvodě a určitým typem druhého hlasu pro volbu kandidátů z kandidátních listin

·  

 Volební klauzule obsahuje minimální počet hlasů, kterého musí strana dosáhnout, aby mohla postoupit do další fáze skrutinia (dalšího kola). Volební klauzule se uplatňuje především v poměrných volebních systémech a může být stanovena minimálním procentem hlasů či předem určeným minimálním počtem hlasů.

 Volební formule (metoda) určuje matematický výpočet, pomocí kterého se převádějí volební výsledky na mandáty a rozdělujeme je na:

· většinové

e) princip prosté (relativní) většiny, mandát obdrží ten kandidát, který získá v daném jednomandátovém volebním obvodě nejvyšší počet hlasů

f) princip absolutní většiny, mandát se přidělí kandidátovi, který v daném jednomandátovém volebním obvodě obdrží nadpoloviční většinu všech hlasů

· proporční

c) metoda volebních kvót, která vychází z předpokladu, že procento přidělených mandátů by mělo odpovídat procentu získaných hlasů. Volební kvóta vyjadřuje počet hlasů připadající na jedno křeslo v zastupitelstvu

d) metoda volebních dělitelů, je založena na stejném principu jako metoda největšího průměru, mandáty jsou postupně přidělovány stranám v pořadí dle výše průměrného počtu získaných hlasů připadajících na jeden mandát

A) Metody volebních kvót:

Hareho kvóta (Q_h) Q_h=

Dropova kvóta (Q_D) Q_D=

Hagenbach-Bischoffova volební kvóta (Q_H-B) Q_H-B=

H = celkový počet odevzdaných hlasů M = celkový počet rozdělených mandátů

B) Metody volebních dělitelů

Pozn.: n = počet mandátů rozdělovaných v daném volebním obvodě

 Vlastnosti smíšeného volebního systému:

- nedochází k tříštění politické moci

- dynamicky přenáší vůli obyvatelstva

- vláda je relativně stabilní většinou se stálou opozicí

 Využití smíšeného volebního systému ve světě.

 Charakteristickým příkladem tohoto systému je hlavně volební systém v Německu, ale i v Maďarsku, Japonsku nebo Dánsku.

Smíšený systém v SRN. 

 V SRN je polovina poslanců volena v jednomandátových voleních obvodech na základě relativní většiny, druhá polovina je nezávisle na této volbě volena na základě kandidátních listin s využitím systému poměrného zastoupení. Proto také německý volič disponuje dvěmi hlasy, označenými jako prvý a druhý hlas.

 Celkem se volí 656 poslanců Spolkového sněmu.

 Rozhodující pro budoucí poměr sil mezi politickými stranami v tomto parlamentu je hlas druhý. Podle počtu druhých hlasů se pro každou politickou stranu zjišťuje počet poslaneckých mandátů, které ve Spolkovém sněmu získá. K tomuto výpočtu se používá tzv. Hare-Niemeyrova metoda. V důsledku 5% klauzule se na rozdělování mandátů podílejí pouze strany, kterým se tuto hranici podařilo překročit nebo zvítězily, alespoň ve třech jednomandátových obvodech a tak získaly alespoň tři přímé mandáty.

 Obsazování mandátů, se provádí tak, že se nejprve obsadí tzv. přímé mandáty, které získali kandidáti v jednomandátových volebních obvodech na základě prvních hlasů a ostatní mandáty se pak přerozdělí dle pořadí kandidátů na kandidátní listině. 

 Zatím co druhé hlasy rozhodují o celkovém zastoupení stran v parlamentu, první hlas spolurozhodují o tom, které konkrétní osoby to budou, to se však týká pouze maximálně poloviny Spolkového sněmu.

 Pokud by strana nezvítězila v žádném jednomandátovém volebním obvodě, obsadí všechny své mandáty na základě kandidátní listiny.

 V důsledku oddělení prvních a druhých hlasů, ale může dojít také k tomu, že je počet přímých mandátů určité strany vyšší než celkový počet jejích mandátů. Přímé mandáty pak zůstávají zachovány a celkový počet členů parlamentu je zvýšen o tzv. přebytkové mandáty.

 Německý volební systém má tři zvláštnosti, které do určité míry porušují zásadu rovnosti hlasů.

a) nemají stejně velké volební obvody – nerovnosti mezi obvody totiž způsobují, že je částečně porušena rovnost hlasů (v jednom obvodě zastupuje zvolený poslanec menší počet občanů než ve druhém, a tak mají hlasy voličů z prvního obvodu vlastně větší sílu).

b) kombinace pětiprocentní klauzule a klauzule pro přímé mandáty – pokud strana nepřekročila pětiprocentní hranici v rámci druhých hlasů, může pro ni být rozdíl mezi dvěma a třemi přímými mandáty dosti podstatný.

c) přebytkové mandáty – přebytkové mandáty vznikají v případě, že politická strana získá v některé ze spolkových zemí na základě prvních hlasů více přímých mandátů, než jí přísluší celkově na základě druhých hlasů. Přímé mandáty zůstanou v každém případě zachovány. O vzniklé přebytkové mandáty se zvýší celkový počet poslanců Spolkového sněmu. Ke vzniku přebytkových mandátů dochází v důsledku nízké volební účasti, nesprávného vymezení volebních obvodů, volebního chování, jež inklinuje ke štěpení hlasů, a konečně i důsledku zvolené metody rozdělování zbylých mandátů na základě zbylých hlasů.

31. Volební systém a volby do PS Parlamentu ČR.

 V České republice se při volbách do Poslanecké sněmovny používá systém poměrného zastoupení. Volby do poslanecké sněmovny se konají každé 4 roky. Právo volit má každý občan ČR, který dosáhl věku 18 let a není zbaven způsobilosti k právním úkonům a to i mimo území ČR. Pasivní volební právo pro PS vzniká ve věku 21 let a náleží všem občanům s volebním právem aktivním.

 Volby do Parlamentu ČR vyhlašuje prezident republiky nejpozději do 90 dnů před jejich konáním.

 Pro volební kampaň může starosta obce vyhradit plochu pro vylepení volebních plakátů, a to 16 dnů přede dnem voleb a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující politické strany, v Českém rozhlase a v České televizi mají politické strany a koalice právo na 14 hodin bezplatného vysílání v rámci jejich vysílacích okruhů. Možnost jejího využití musí odpovídat zásadě rovnosti kandidujících politických stran a koalic. V den voleb je zakázána volební agitace pro politické strany, koalice a kandidáty v objektu, v němž je umístěna volební místnost, a v jeho bezprostředním okolí. Třetí den před dnem voleb do Parlamentu České republiky a končící ukončením hlasování je zakázáno zveřejňování předvolebních a volebních průzkumů a to jak fyzickým tak právnickým osobám.

 Voliči jsou zapsáni na stálých seznamech voličů, popřípadě ve zvláštních seznamech voličů, pokud nevolí v místě svého trvalého bydliště.

 Kandidátní listiny musí obsahovat, název politické strany, jméno, věk, zaměstnání a bydliště kandidátů a pořadí kandidátů na kandidátní listině. Nejvyšší počet kandidátů je pro každý volební obvod je stanoven zákonem. Úřad zaregistruje kandidátní listinu přinejmenším 45 dní přede dnem voleb a oznámí to politické straně. Proti nezaregistrování je možno se domáhat nápravy u Krajské soudu.

 Ke kandidátní listině musí být přiloženo vlastnoručně podepsané prohlášení kandidáta, že souhlasí se svou kandidaturou, že mu nejsou známy překážky volitelnosti a že nedal souhlas k tomu, aby byl uveden na jiné kandidátní listině pro volby do PS. Na prohlášení dále uvede své RČ a kde je přihlášen k trvalému pobytu. Kandidátní listina musí být v příslušném volebním kraji podána nejpozději 66 dnů před vyhlášeným datem konání voleb a strana či koalice musí složit v každém volebním kraji, ve kterém předkládá kandidátní listinu, příspěvek na volební náklady ve výši 15.000,-Kč.

 Volby do Parlamentu ČR se konají ve dvou dnech , kterými jsou pátek a sobota. První den voleb začíná v 14.00 hodin a končí v 22.00 hodin, druhý den začíná v 08.00 hodin a končí ve 14.00 hodin.

Volby jsou řízeny Státní volební komisí. V okrscích je hlasování organizováno okrskovými volebními komisemi. Výsledky voleb zpracovává Český statistický úřad.

 V ČR je při volbách do PS Parlamentu ČR 14 volebních krajů, které jsou shodné s územím vyšších územně správních celků, mezi které se rozděluje 200 mandátů.

 Kandidáti jsou na tzv. vázaných kandidátních listinách (voliči je umožněno ovlivnit preferenčními hlasy pořadí kandidátů na listině).

 Každý volič má dva preferenční hlasy (volič může určit vlastní pořadí kandidátů na kandidátní listině). Pokud ten kdo je volen dostane víc než 7% hlasů dostává se na první místo kandidátní listiny, ale pouze za předpokladu, že tam není jiný kandidát s větším % hlasů.

 Mandáty jsou rozdělovány stranám, které na celostátní úrovni překročily hranici 5% hlasů z celkového počtu platných odevzdaných hlasů. Pro koalice platí následující pravidlo, koalice 2 stran 10% hlasů, koalice 3 stran 15% hlasů a koalice 4 a více stran musí získat nejméně 20% hlasů.

 Mandáty jsou ve volebních krajích stranám a koalicím rozdělovány na základě d´Hontova systému.

32. Volební systém a volby do Senátu Parlamentu ČR.

 V České republice se při volbách do Senátu používá většinový volební systém. Volební období senátora je dlouhé 6 let, přičemž se vždy 1/3 obměňuje každé 2 roky. Právo volit má každý občan ČR, který dosáhl věku 18 let a není zbaven způsobilosti k právním úkonům. Do Senátu však mohou občané volit jen v případě, pokud se dostaví na území České republiky v den voleb. Pasivní volební právo do Senát je od věku 40 let.

 Volby do Parlamentu ČR vyhlašuje prezident republiky nejpozději do 90 dnů před jejich konáním.

 Kandidáty do senátních voleb přihlašují politické strany u okresních úřadů v sídle volebního kraje. V případě nezávislých kandidátů tak činí kandidát sám, musí však přiložit petici podporující jeho kandidaturu s více než 1000 podpisů oprávněných voličů v příslušném volebním obvodu. Proti nezaregistrování je možno se domáhat nápravy u Krajské soudu.

 Všichni kandidáti musí doložit potvrzení o složení kauze ve výši 20.000,- Kč, která je vratná v případě, že kandidát získal alespoň 6% z celkového počtu platných hlasů.

 Třetí den před dnem voleb do Parlamentu České republiky a končící ukončením hlasování je zakázáno zveřejňování předvolebních a volebních průzkumů a to jak fyzickým tak právnickým osobám.

 Pro hlasování do Senátu je vytvořeno 81 volebních obvodů, v nichž se volí vždy jeden senátor. Senátoři jsou voleni s využitím dvoukolového většinového systému. V prvním kole je kandidát zvolen senátorem v případě, že získal více než 50% z celkového počtu platných odevzdaných hlasů v daném obvodě. V případě, že žádný z kandidátů nezískal více než 5%, koná se za týden druhé kolo, do kterého postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných platných hlasů v prvním kole. Ve druhém kole stačí kandidátovi ke zvolení prostá většina hlasů.

 Volby do Parlamentu ČR se konají ve dvou dnech, kterými jsou pátek a sobota. První den voleb začíná v 14.00 hodin a končí v 22.00 hodin, druhý den začíná v 08.00 hodin a končí ve 14.00 hodin.

 Volby jsou řízeny Státní volební komisí. V okrscích je hlasování organizováno okrskovými volebními komisemi. Výsledky voleb zpracovává Český statistický úřad.

Shrnutí Senátní volby v ČR:

• 81 volebních obvodů
• Personální kandidátní listina
• Jediný hlas
• Princip absolutní většiny

33. Modely dělby moci, vznik, představitelé, jejich přínos ke vzniku dělby moci, principy.

 Jedním z nejdůležitějších principů výstavby politického systému zastupitelské demokracie je princip dělby moci.

 Dělby moci se uplatňuje ve dvou základních variantách:

a) prezidentské

b) parlamentní

a) prezidentská varianta – v této je dělba moci striktní, hlava státu (prezident) bývá hlavou výkonné moci (vlády), parlament a hlava výkonné moci jsou voleni v oddělených volbách, to znamená, že výkonná moc není parlamentu odpovědná a vzájemná kontrola mezi nimi je umožněna pouze systémem brzd a rovnovah. Pro prezidentský model je rovněž příznačná neslučitelnost funkcí ve vládě s mandátem v parlamentu. (typické pro USA).

b) parlamentní varianta – v této je dělba moci pružná, méně důsledná. Je totiž značně měněna principem odpovědnosti vlády vůči parlamentu. Občané volí pouze zákonodárný sbor, na základě voleb pak vzniká orgán výkonné moci – vláda, která musí získat důvěru parlamentu vyjádřenou hlasováním. Parlament pak kromě přijímání zákonů kontroluje vládu a může ji přimět k demisi vyjádřením nedůvěry. Na druhé straně může někdy vláda inicializovat rozpuštění parlamentu a vyvolat nové volby. Hlava státu má většinou slabší, přesně stanovené pravomoci. Pokud se nejedná o monarchii, bývá hlava státu spíše volena parlamentem než lidem. V parlamentním modelu je rovněž možná slučitelnost vládní funkce s mandátem v parlamentu. Přímá vazba mezi parlamentem a vládou ovšem neznamená skutečné posílení moci, spíše naopak (loajalita strany která vládu sestavila). Princip brzd a rovnovah se proto stává méně významný.

 Co zůstává zachováno v obou systémech , je důsledné oddělení soudní moci.

 Historicky se počala vyvíjet už v dobách zápasů stavovských zastupitelských orgánů s panovníky, teoreticky byl podchycen v dílech Johna Locka (1632-1704) v jeho díle „ Dvě pojednání o vládě“ a zejména Charlese de Montesquieua (1689-1755) v jeho díle „ O duchu zákonů“.

 John Locke - stát podle tohoto pojetí vzniká jako výtvor racionálně uvažujících jedinců, kteří dospěli k poznání, že je lepší chránit svá práva a zájmy společnými institucemi než individuálně. Hlavním problémem je zajistit, aby moc nebyla zneužita k jinému účelu. Locke přichází s myšlenkou oddělení zákonodárné moci od moci výkonné. Locke téma rozdělení moci spíše jen naznačil než rozpracoval.

Moc zákonodárná = parlament v jeho pojetí určuje pravidla.

Výkonná moc = panovník tato pravidla aplikuje na konkrétní případy.

 Zákonodárná moc je podle Lockova konceptu nadřazena moci výkonné. Zatímco moc zákonodárná se musí často obměňovat prostřednictvím voleb, výkonná moc by v zájmu moci měla být permanentní. Locke předpokládá, že bude ponechána panovníkovi, který bude muset respektovat zákonodárnou moc parlamentu

 Charles de Montesquieu (1689-1755) jako jeden z hlavních představitelů francouzského osvícení 18. století, dovedl myšlenku rozdělení moci dále. Ve spise Duch zákonů vyložil svou teorii státu, založenou na vládě zákona a na důsledné kontrole státní moci. Jeho nejdůležitějším krokem bylo striktní oddělení soudní moci od výkonné. V jeho díle je patrná obava z nekontrolované demokracie,  proto požadoval, aby i pravomoci zvolených zástupců byly pod kontrolou, zákonodárná moc měla být na stejné úrovni jako moc výkonná, aristokracie mela mít institucionálně zajištěný přinejmenším stejný vliv jako buržoazie a lid. Teorie oddělení moci , jak ji zformuloval Montesquieu, obsahovala zřetelně nedemokratické prvky.

 V klasické teorii Montesquieu se státní moc dělí, na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Zákonodárnou moc(legislativu) zpravidla tvoří zastupitelský sbor (parlament), ten má ve své pravomoci vydávání zákonů. Výkonnou moc (exekutivu) většinou představuje vláda nebo hlava státu, jejím úkolem je řídit běžnou agendu v rámci platných zákonů. Soudní moc (jurisdikce) je pak vykonávána soustavou soudů, které kontrolují dodržování zákonů, popřípadě zákony závazně interpretují.

  Omezení moci se však nedosahuje pouze její dělbou, ale též doplňujícím principem brzd a rovnovah. Podle něho jsou pravomoci jednotlivých složek státní moci navíc stanoveny tak, aby se navzájem vyvažovali a omezovaly.

 Do principu brzd a rovnovah by tedy patřilo i tzv. suspenzívní veto – právo moci výkonné nebo hlavy státu vrátit zákonodárnému sboru přijatý návrh zákona k novému projednání. Dále právo určitého soudního orgánu zrušit zákon, který odporuje ústavě. Právo parlamentu schvalovat rozpočet, a tím přidělovat finance na činnost výkonné moci, přehlasovat suspenzívní veto či vyslovit souhlas k jmenování ministrů a nakonec právo hlavy státu udělovat odsouzeným milost nebo zastavovat trestní stíhání.

34. Prezidentská dělba moci, uplatnění , vlastnosti a znaky.

 Prezidentský model dělby moci – v tomto modelu je dělba moci striktní, hlava státu (prezident) bývá hlavou výkonné moci (vlády), parlament a hlava výkonné moci jsou voleni v oddělených volbách, to znamená, že výkonná moc není parlamentu odpovědná a vzájemná kontrola mezi nimi je umožněna pouze systémem brzd a rovnovah. Pro prezidentský model je rovněž příznačná neslučitelnost funkcí ve vládě s mandátem v parlamentu.

 Typickým příkladem prezidentského modelu je USA. Zákonodárnou moc má v USA dvoukomorový Kongres (sněmovna reprezentantů a senát), moc výkonnou představuje prezident, který je nejen hlavou státu, ale i vlády, vláda není kolektivním orgánem, ministři a ostatní členové výkonných úřadů ( úřad Bílého domu, Národní bezpečnostní rada, Rada ekonomických poradců apod.) jsou jmenováni prezidentem, moc soudní pak uplatňuje celá soustava federálních soudů.

 Kongres a prezident jsou voleni v oddělených volbách, takže se může stát, že většinu v obou komorách má jedna politická strana, ale prezident byl zvolen za jinou stranu. Prezident nemůže rozpustit kongres a ten zase nemůže odvolat prezidenta (vyjma velmi komplikované procedury soudního řízení vedeného pro velmi závažný zločin).

 Soudci federálních soudů jsou jmenováni prezidentem na doživotí se souhlasem senátu. Výkonná , zákonodárná a soudní moc jsou důsledně odděleny a na sobě poměrně nezávislé.

 Kromě dělby moci se plného efektu vzájemné kontroly dosahuje promyšleným systémem brzd a rovnovah, prezident má právo suspenzívního veta, které může být přehlasováno 2/3 většinou v obou komorách Kongresu. Federální soudy mohou na základě konkrétního soudního nálezu prohlásit zákony odporující ústavě za neplatné. 

 Co zůstává zachováno je důsledné oddělení soudní moci.

35. Parlamentní dělba moci, uplatnění , vlastnosti a znaky.

 Parlamentní model dělby moci – v tomto modelu je dělba moci pružná a méně důsledná. Je totiž značně měněna principem odpovědnosti vlády vůči parlamentu. Občané volí pouze zákonodárný sbor, na základě voleb pak vzniká orgán výkonné moci – vláda, která musí získat důvěru parlamentu vyjádřenou hlasováním. Parlament pak kromě přijímání zákonů kontroluje vládu a může ji přimět k demisi vyjádřením nedůvěry. Na druhé straně může někdy vláda inicializovat rozpuštění parlamentu a vyvolat nové volby. Hlava státu má většinou slabší, přesně stanovené pravomoci. Pokud se nejedná o monarchii, bývá hlava státu spíše volena parlamentem než lidem. V parlamentním modelu je rovněž možná slučitelnost vládní funkce s mandátem v parlamentu. Přímá vazba mezi parlamentem a vládou ovšem neznamená skutečné posílení moci, spíše naopak (loajalita strany která vládu sestavila). Princip brzd a rovnovah se proto stává méně významný.

 Co zůstává zachováno je důsledné oddělení soudní moci.

 Příkladem takového parlamentního modelu může být Velká Británie. Britský politický systém se vyvíjel mnoho staletí organickou cestou postupných modifikací, jeho počátky můžeme klást už k době Viléma I. Dobyvatele. Důsledkem tohoto neporušeného evolučního vývoje mj. i to, že Británie nemá psanou ústavu a její základní principy jsou zakotveny v různých dokumentech – převážně zákonech či rozhodnutích výkonné moci, nebo jsou dány nepsanými zvyklostmi a pravidly jednání, které sice nemají povahu zákona, tj. bylo by možno je beztrestně porušovat, ale ve skutečnosti se tak neděje.

 V Británii je suverénním mocenským orgánem dvoukomorový parlament (směmovna reprezentantů a sněmovna Lordů). Je nejvyšším zákonodárným orgánem, může bez jakýchkoli omezení ze strany soudů či jiných orgánů schvalovat, měnit nebo zrušit jakýkoliv zákon, může změnit rozhodnutí soudů nebo I např. Schvalovat retrospektivní zákony legalizující v minulosti nelegální činy či umožnit potrestat činy legální podle předešlých zákonů (ve skutečnosti to nedělá a dodržuje svůj politický program). Formálně je k platnosti každého zákona nutný souhlas panovníka (tzv. Royal Assent), ten je ovšem vždy udělen.

 Výkonná moc náleží de iure především opět králi, jenž má právo jmenovat a odvolat všechny státní úředníky včetně premiéra, může formulovat a provádět zahraniční a obranou politiku země, vyhlašovat válku a uzavírat mír (v praxi tyto pravomoci panovníka nevykonává, kromě jmenování premiéra, tím, je ovšem jmenován šéf vítězné politické strany. Skutečnou hlavou výkonné movi je premier, který sestavuje vládu a především rozhoduje o složení a počtu členů tzv. Kabinetu a předsedá jeho schůzím. Kabinet se skládá obvykle z asi 20 ministrů (vláda jako celek se nikdy neschází) a představuje skutečné centrum politického rozhodování v zemi. V Británii díky většinovému volebnímu systému totiž vítězná strana získá s vysokou pravděpodobností absolutní většinu. V souladu s výše popsanými rysy parlamentního modelu se pak I faktická tvorba zákonů přesouvá na kabinet, parlament vládní návrhy skoro vždy schválí. Navíc členové kabinetu jsou až na řídké vyjímky jmenováni ze členů parlamentu, což spojení exekutivy a legislativy jenom posiluje.

 Soudy ve Velké Británii rozhodují nezávisle, soudci jsou jmenováni králem na doživotí na doporučení Lorda kancléře. Britské soudy ovšem nemají možnost rušit zákony. Nejvyšším odvolacím soudem Británie je Sněmovna lordů.