1) Politika, zrod politiky, antické kořeny politiky, představitelé antického období a jejich přínos k rozvoji politické vědy

Politika je řeč, umění řídit stát, proces , vněmž skupina lidí se snaží dobrat společného koncenzu, který je pak závazný a je prosazován jako společný způsob jednání.

Zkoumání politiky má počátek v antickém Řecku a prohloubilo se v renesanci.To je počátek POLITOLOGIE- je to věda, která se zabývá politikou jejími aspekty, politickým procesem, problematikou voleb,úrovní politiky, stranickými systémy. Jako věda vznikl institut politologie koncem 19 století v USA.

Zrod politiky a politické moci je spojen se vznikem agrární společnosti, která zaujímá nejdelší obdobý v lidských dějinách. Určité prvky se uplatňovali v předagrární etapě vývoje lidstava. Staré kmeny a tlupy se řídily četnými pravidly a zvyky, které představovali PALEOPOLITIKU. Sňatková pravidla lze pokládat za primitivní ,, zahraniční politiku“.

Kořeny politiky jako vědy sahají až do starověku, zvláště do antického Řecka. Souvislost mezi dělbou práce a státem si uvědomovali antičtí myslitelé. Nepracovali ještě s pojmem STÁT, ale nazývali ho OBCÍ-řecky POLIS

Politika – POLICY -veřejná politika , konkrétní politika, její cíl obsah a výsledek

- POLITICS -tvorba politiky, střed zájmů, prosazování

- POLITY - formální základ,právní normy,existující řád, je zakotven ústavou, pravidla hry

V antickém Řecku byli tři přístupy:

SOFISTÉ (sofistický) je založen na zpochybnění, na síle, na individuálních přístupech.

SOKRATES jeho dílo se nedochovalo, ale je známo, že vychází z vědění. Jak říká ,, Ten kdo zná má právo zpravovat věci veřejné“ Sokrates dával přednost oligarchii před athénskou demokracií. Oligarchie byla ve Spartě. Požadoval , aby se občan podřídil státu i za cenu křivdy.

PLATÓN je Sokratův žák, snažil se dát dohromady vědění a pravdu.

ARISTOTELES je opak Platona. Jeho kriteria byli KDO VLÁDNE a PRO KOHO. Jako první uplatňuje empirický přístup. Chtěl ústavní právo s jasnými pravidly, aby nerozhodoval jednotlivec, ale aby to bylo výhodné pro společnost.

STOIKOVÉ – idea rovnosti a lidskosti, přístup, který odmítá celkový cenzus.

Politické myšlení se rozvíjelo i ve starověkém Římě, které převážně vzniklo z antického Řecka.

Představitelé této doby: Sokrates (469-399)

  Platon (427-347)- ˇUstava

 Aristoteles- (384-322) Politika

 Polybios, Cicero, Seneca, Tacitus, Plinius

 Augusto z Hippo- položil základy křesťanské politické teorie-O Obci boží.

Jejich přínos byl veliký položily tak základy politiky a politologie.

2) Politika a její rozvoj, období středověku, Tomáš Akvinský a jeho přínos k rozvoji politické vědě

Po zániku římské říše upadlo politické myšlení na dlouhou dobu téměř do zapomenutí. S Aristotelovou politikou se mohli učenci seznámit až ve 13. století a jeho dílo narazilo na tuhý odpor církevní hierarchie. Politický středověk byl skoupí k myšlenkám na politiku spíše vychází z křesťanství, vznikali filizofické texty, které se nezabývali politikou. Spor o aristotela patřil k největším teologickým konfliktům té doby. Významně do něj zasáhl teolog a filozof  Tomáš Akvinský (1224-1274), který dokázal Aristotelův racionální pohled na svět uvést do souladu s křesťanskými zjevenými pravdami Tomáš Akvinský inspiroval vznik významného filozofického směru – tomizmus.

Tomáš Akvinský: dílo- Summa teologická

- O vládě knížat

Velký posun ve vývoji politického myšlení nastal v období renesance. Nejznámějším politickým myslitelem renesanční doby byl Niccoló Machiavelli(1469-1527), vysoký úředník a diplomat florentské republiky. Machiavelli patří k zakladatelům moderního pojetí státu dokonce pravděpodobně zavedlo samo slovo stát jako zobecňující pojem pro všechny druhy veřejné moci. Vycházel z předpokladu, že vládcovu politiku posuzuje lid podle výsledku. Machiavelli se snažil určit zásady lidského chování, jež by se měli stát základem politiky a nahradit v politice křesťanské morální principy. Machiavellimu se vytýkalo, že razí amorální heslo Účel světí prostředky. Proslavil se spisem VLADAŘ – je to soubor rad panovníkovi.

 O UMĚNÍ VÁLEČNÉM-

 ROZPRAVY O PRVNÍCH DESETI KNIHÁCH TITA LIVIA

Machiavelli používal induktivní metody a své závěry vyvozoval z historických zkušeností. Zavedl nové pojetí politiky, jež bylo založeno na pragmatickém utilitárním přístupu k politickým problémům.

3) politika a její rozvoj, období 17.-18. století, představitelé tohoto období a jejich přínos k rozvoji politiky.

K dalším posunům ve vývoji politického myšlení došlo v 17. a 18. století v rámci nástupu RACINALISMU a OSVÍCENÍ a pod vlivem převratných událostí – anglické revoluce, vzniku USA a francouzské revoluce. Tato doba byla plodná na úvahy o společnosti, vznikly počátky právního státu a také vznikla idea dělby moci(aby se dala zneužít). Prvním novověkým myslitelem, který ji zformuloval, byl holandský teolog Hugo Grotius (1583-1645), k jejímu dalšímu rozvoji přispěli filozofové anglického empirismu Thomas Hobbes (1588-1679) a John Locke (1632-1704) Stát podle tohoto pojetí vzniká jako výtvor racionálně uvažujících jedinců, kteří dospěli k poznání, že je lepší chránit svá práva a zájmy společnými institucemi než individuálně. Hlavním problémem je zajistit, aby moc nebyla zneužita k jinému účelu. Locke přichází s myšlenkou oddělení zákonodárné moci od moci výkonné. Locke téma rozdělení moci spíše jen naznačil než rozpracoval. Moc zákonodárná = parlament v jeho pojetí určuje pravidla. Výkonná moc=panovník tato pravidla aplikuje na konkrétní případy.

Dílo: John Lock- Dvě pojednání o vládě

 Ještě dále dovedl myšlenku rozdělení moci Charle de Montesquieu (1689-1755) jeden z hlavních představitelů francouzského osvícení 18. století. Ve spise Duch zákonů vyložil svou teorii státu, založenou na vládě zákona a na důsledné kontrole státní moci. Jeho nejdůležitějším krokem bylo striktní oddělení soudní moci od výkonné. Je zakladatelem moderního státu. Montesquieu silně ovlivnil autory americké ústavy, kteří sdíleli jeho výhrady vůči demokracii a strach z nekontrolované demokracie. Tato tendence v americkém politickém myšlení koncem 18. století se zřejmě nejvýrazněji projevovala u Jamese Medisona (1751-1836) a Alexandra Hamiltona (1755-1801) Dílo: Listy federalistů

Madison demokracií rozuměl přímou demokracii, jak ji znala řecká polis. Tak ji chápal i americký státník a filozof Thomas jefferson (1743-1826), který patřil k jejím stoupencům a navrhoval vytvářet malé okrsky o rozloze několika čtverečních kilometrů, v nichž by žilo kolem stovky obyvatel. Tyto komunity by se spravovaly podle přímé demokracie. Političtí myslitelé koncem 18. století jinou než klasickou formu demokracie ještě neznali. V 18. století se uskutečnil ambiciózní pokus nově definovat klasickou demokracii. Hlavním představitelem tohoto směru byl Jean-Jacques Rousseau(1712-1778) Dílo: O společné smlouvě. V jeho nejslavnějším díle definuje demokracii jako přímou účast lidí na zákonodárné i výkonné moci a identifikuje ji s právem národů na sebeurčení a s lidovou samosprávou.

4) Vznik státu,stát, teorie vniku státu,znaky státu, funkce státu

Jakmile se společnost početně rozrostla a v souvislosti s rozvojem produktivních sil došlo k určitému sociálnímu rozvrstvení, přestal být rodová struktura funkční a vznikla potřeba nového uspořádání, které by zajistilo řád uvnitř i vztahy k sousedním společnostem. Pro toto nové uspořádání se od dob renesance používá označení stát. Vznik státu je vykládán různě.

STÁT je specifická forma organizace společnosti. Specifické znaky kterými se státy od sebe liší jsou –organizací

- státní mocí atd.

Teorie vzniku státu: Vznik státu se pokusili vysvětlit i torie společenské smlouvy, podle kterých stát vznikl dohodou lidí o postoupení vlastní suverenity na stát.

Teologická: Stát vznikl a působí z boží vůle. Vznikl na počátku starověku.

Teokratické: Je podobná jako teologická, ale božský původ ovšem nepřisuzují pouze státu, ale přímo osobě panovníka.

Patriacharní: Stát vznik v podstatě rozrůstáním rodiny a státní moc panovníka se uplatňuje stejně jako moc otce nad rodinou.

Patrimoniální: Tato teorie odvozuje státní moc z vlastnického práva k půdě. Státní moc má pak povahu soukromé a neomezené moci vlastníka půdy(monarchy) nad lidmi, kteří žijí určitém území.

Teorie násilí: Stát je podle této teorie výsledkem násilného podmanění obyvatelstva uplatnění síly jedné skupiny.

Smluvní teorie: byla v průběhu 17.-18. století. Byl jasně daný rámec společenských norem, v řízení bylo možno normy aplikovat. Teorie předpokládá rozhodnutí svobodných lidí uzavřít mezi sebou smlouvu o vzniku státu.

Organická: Teorie podle Darvina. Stát je organismem a jeho systémy jsou na sobě závislém mají společné znaky s biologickými systémy. Slabší státy umírají-silnější státy přežívají.

Institucionální: Je podobná jako smluvní teorie. Institucionální dosah je hranicí kde vzniká stát. Stát v tomto pojetí vzniká institucionalizací moci. Moc přechází z vládnoucích osob do výhradního držení nějaké instituce.

Znaky státu: - OBYVATELSTVO-je to společnost. V rámci státu existuje pevná vazba mezi jednotlivými členy společnosti spolu s jejich majetkem.

- ÚZEMÍ- Stát existuje na určitém území, které je dáno hranicemi oddělující okol ní státy.

- MOC- Ve státě je organizovaná moc, která je suveréní, vynutitelná, legitimní

Funkce státu: Vykonávání veřejných zájmů.

Rozdělení funkcí státu: Vnitřní: - rozvoj společnosti

- podpora společnosti

- zdokonalování ekonomiky

- rozvoj národních a kulturních tradic

- organizace a výstavba(zdravotnictví)

- tvorba životního prostředí

 Vnější: - ochrana státu před napadením

- vytváření podmínek pro mírové soužití

- reprezentace

- mezinárodní pomoc

Materiální: - tvorba norem na kterých stát funguje

Formální: - posilování morálky.

5) Formy vlády, státní zřízení

Zkoumáme-li státy z hlediska forem vlády, zaměřujeme se na subjekty státní moci.

Formy vlády:

Nedemokratické: autokratické formy vlády, kde se na státní politice a na správě veřejných záležitostí podílí pouze omezený okruh lidí nebo dokonce vládne jedinec(MONARCHIE). Monarchie=dědičné právo.

Jakousi čistou podobou monarchie představuje monarchie absolutní(neomezená).Panovník je v ní suverénní osobou a zároveň suverénním státním orgánem..

Další typem je monarchie konstituční, která představuje vývojově mladší formu. Od absolutní monarchie se liší tím, že v ní je panovník omezován jinými orgány, s nimiž se o moc ve státě dělí. Je jedním z nejvyšších státních orgánů a jeho poměr k ostatním a jeho svrchovanost jsou vymezeny ústavou(konstitucí).

Nejvyšší vývojovou formou konstituční monarchie je monarchie parlamentní, v níž je oddělena zákonodárná moc od výkonné a v níž má vedoucí postavení parlament.

Demokratické: vláda je především republika. Parlamentní republika nebo demokratické monarchie(anglie). Republika je založená na demokratických formách. Výkon funkce hlavy státu je v ní dočasný a její ustanovení probíhá na základě volby. Hlava státu nemá žádná osobní privilegia a platí pro ni právní řád. Nejvyšší státní orgány jsou navzájem závislé a vytváří se mezi nimi systém brzd a rovnováh.. Uplatňuje se horizontální dělba moci( na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní) a vertikální dělba moci( mezi státní správu a samosprávu).

Prezidentská republika- prezident je volen v samostatných volbách a je odpovědný svým voličům(USA)

Parlamentní republika- vláda je odpovědná parlamentu, prezident má omezené pravomoce. Prezidenta volí parlament.

Neoprezidentská – prezident je volen ve volbách, ale není zodpovědný parlamentu.(Francie)

Kancléřská – je podobná parlamentní. (SRN)

Státní zřízení:

Státy můžeme posuzovat také z hlediska tzv. státního zřízení (územního rozdělení). Potom hovoříme o – unitárním

- federativním

- konfederativním státě

Unitární stát je charakteristický tím, že je podřízen jedinému mocenskému centru. Pokud se uvnitř unitárního státu vytvářejí určité menší jednotky, jde o jednotky správní(nikoli politické), které nemají vlastní suverenitu.(ČR)

Federace je tvořena politickými(nikoli správními) jednotkami, které v podstatě splňují kritéria pro to, aby mohly být považovány za stát. Tyto státy pak vytvářejí jeden subjekt navenek.(USA)

Konfederace na rozdíl od federace jejíž existence konfederace založena na mezinárodní ústavě, je existence konfederace založena na mezinárodní smlouvě, se kterou souhlasili všichni členové.

6) Ideologie, funkce ideologie, základní rozdíly mezi Liberalismem, konzervatismem a socialismem

Ideologie – systematicky uspořádané soubory, idejí, koncepcí, postojů, názorů. Zabývají se základními problémy společnosti a státu, otázkami vnitřní a mezinárodní politiky, problematikou hospodářského a sociálního vývoje. Jejich existence je těsně spjata s politickým stranictvím. Nelze si představit strany bez ideologií.

Funkce ideologie v první řadě je to – Funkce vysvětlovací: ideologie pomáhají stranám a jejich stoupencům vysvětlit si politické jevy a události. Jednotlivé ideologie se ve svém vysvětlování zpravidla navzájem značně liší. Stejná událost je často vyložena jiným nebo protichůdným způsobem.

- další funkce, která těsně souvisí s předchozí, spočívá v tom, že stranám a jejich stoupencům ideologie poskytují kritéria a žebříčky hodnot.

- Funkce programotvorná – ideologie nabízejí svým stranám základní rysy politického programu. Každý politický program obsahu je jednak ideologii, jednak reflexi politické situace, existujících problémů atd.

Rozdíly mezi liberalismem, konzervatismem a socialismeam:

Liberalismus - zdůrazňoval práva a svobody jednotlivce, a to i vůči státu.

- Vycházel z principu volné soutěže.

- Obhajoval tržní hospodářstvý

Konzervatismus -  nepřestal preferovat tradiční autority, zejména stát a církev, jejichž institucím se musí práva a svobody jednotlivců podřídit. Vznačuje se nedůvěrou k abstraktním idejím a doktrínám.

Socialismus – K stěžejním bodům jeho programu patřilo nahrazení soukromého vlastnictí kolektivním a zrušení dědického práva.

7) Klasický liberalismus, období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo 

 Liberalismus:  Liberalismu jako politický pojem začal používat až počátkem 19. století. Zrodil se z opozice vůči absolutismu 17. a 18 století a z odporu k privilegiím pozemkové šlechty, odrážel ambice a zájmy rodící se střední třídy.Zpočátku odmítal autoritu státu a církve. Nesouhlasil s morálkou církve. Byl uplatňován do poloviny 19. století pak ho vytlačoval socialismus, 30 leta 20. století byla krize a začal se liberalismus reformovat.Vznik: Byl produktem rozpadu feudalismu a vzniku tržní, kapitalistické společnosti. Znaky: Koncept hospodářského liberalismu, který vycházel z principu volné soutěže, byl vypracován britskými ekonomi 18. století, především Adamem Smithem. Liberálové obhajovali tržní hospodářský systém bez vměšování státu. Cílem liberálů bylo vytvořit zřízení, ve kterém každý jedinec může svobodně a samostatně rozhodovat o svém životě na základě vlastního etického, filozofického, náboženského a politického přesvědčení. Úloha státu se v liberálním pojetí omezuje na pouhou ochranu svobodného vývoje a na zajištění právní rovnosti názorů a institucí. Vládní formou liberalismu se stala parlamentní demokracie.

Liberalismus - zdůrazňoval práva a svobody jednotlivce, a to i vůči státu.

- Vycházel z principu volné soutěže.

- Obhajoval tržní hospodářstvý

8) Moderní liberalismus, období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo 

 – Od sklonku 19. století začali liberálové své ideje revidovat. V 30 letech 20. století byla krize a začal se liberalismus reformovat Oproti ranému klasickému liberalismu se začal vyhraňovat liberalismus moderní. Vznik: Hlavní příčinou změny postoje liberálů k úloze státu byly drastické sociální důsledky překotného rozvoje průmyslu a měst. Klasická liberální teorie selhávala, nedokázala nabídnout odpovědí na narůstající projevy nerovnosti a nespravedlnosti ve společnosti. Produktem moderního liberalismu je sociální stát. Snaží se zabezpečit rovné šance.

Znaky: Základní změna se projevila ve vztahu ke státu a jeho úloze. Zatímco liberálové v klasickém období chtěli zasahovat do života občanů co nejméně, moderní liberálové dospěli k závěru, že stát by měl převzít větší odpovědnost vůči občanům , především za poskytování sociální, důchodové a zdravotní péče.

Představitelé: J.M. Keynes – Obecná teorie zaměstnaosti

 John Stuart Mill

 T.H. Green – zastánci významnější úlohy státu

 Asquitha,Attleeho – rozvoj sociálního státu v (GB)

 F.D.Roosevelt,J.F. Kennedy, L.B.Johnson (USA)

9) Neoliberalismus, období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo

Vznik: V počátcích 70 let se však projevily limity keynesiánské hospodářské politiky a do popředí pozornosti se opět dostali autoregulační schopnosti trhu. Spolu s tím nastal odklon od moderních liberálních idejí a v podobě welfarismu a keynesánství  a oživil se opět zájem o hodnoty klasického liberalismu. Uplatňoval se protože selhával sociální stát., který byl neefektivní. Bylo to zeštihlování státu. Nastalo období konjuktury neoliberalismu.. Ideje neoliberalismu převzali strany tzv. Nové Pravice. Základy položil Friedrich Hayek – Cesta do otroctví (1944)

 Milton Frieman –Kapitalismus a svoboda

  - Svoboda volby

Margaret Thatcherová, Ronald Reagan

10) Konzervatismus, období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo 

Vznik a znaky konzervatismu spadá do 18. století a je reakcí na francouzskou revoluci. Byl projevem znepokojení šlechty a vysokého kléru(katolické duchovenstvo, kneží)k šíření liberálních idejí a se snahami liberálů, kteří se domáhali občanských práv a svobod a zavedení parlamentní demokracie. Z obsahového hlediska je konzervatismus velice chudou ideologií. Konzervativci se ostatně vždy vyznačovali nedůvěrou k abstraktním idejím a doktrínám. Pro konzervatismus byla vždy charakteristická nedůvěra k reformním snahám o racionální uspořádání společnosti. Snaží se před nimi ubránit stávající společenské, hospodářské a politické zřízení, oproti novotám preferuje tradiční hodnoty a instituce. Nejvýznačnějším konzervativním myslitelem byl anglický filozof Edmund Burke, který napsal slavné Úvahy o revoluci ve francii(1970) obohatil konzervatismus o schopnost přijímat a transformovat nové ideje. Odmítal slepý odpor ke změnám, doporučoval obezřetnou ochotu „měnit v zájmu zachování“

Konzervatismus v Evropě zesílil na počátku 19. století po Napoleonově porážce. Nejvýznamnějším představitelem konzervatismu první poloviny 19. století byl rakouský kancléř kníže Metternich. Stál u zrodu Svaté aliance, která byla institucionálním vyjádřením konzervativní tendence v mezinárodním měřítku. Silné pozice měl konzervatismus ve Velké Británii v roce 1832. Liberální požadavky dokázal mistrovsky integrovat do konzervativní politiky první německý kancléř Bismarck, který sjednotil Německo a provedl mnohé reformy v politické i sociální oblasti, o než se již dříve neúspěšně pokoušeli liberálové.

11) Socialismus, období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo 

Měl dlouhodobý vývoj. Už v Platonově ústavě najdeme prvky socialismu. Liberalismus a konzervatismus byl průvodním jevem rozmachu kapitalistického podnikání a průmyslové revoluce, pak v ještě větší míře to platí o socialistické ideologii.

Od počátku se vyvíjela jako ideologie rovnostářská a antikapitalistická.

- Socialistické prvky lze nalézt již v radikálních požadavcích Francoise Babeufa za Velké francouzské revoluce. Ke stěžejním bodům jeho programu patřilo nahrazení soukromého vlastnictví kolektivním a zrušení dědického práva. Koncept prvních socialistů, mezi něž patří zejména: - Robert Owen

- Charles Fourier

- Henri Saint-Simon

byly zjevně idealistické a utopické. -Jejich cílem bylo vytvořit harmonickou společnost. Sociální problémy chtěli utopičtí socialisté řešit především zlepšením pracovních a životních podmínek dělnictva, jemuž se také mělo dostat vzdělání. Obvykle se počítalo se zrušením soukromého vlastnictví a peněz. –Socialismus v utopické fázi svého vývoje ještě nebyl ztotožňován se státem. Neměl být nastolen ovládnutím státu revolučními silami a změnou státního zřízení, proto nutně nepotřeboval k uskutečnění svých myšlenek revoluci.

12) Reformovaný socialismus, období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo 

K ztotožnění socialismu s ideou ovládnutí a přeměny státu došlo až pod vlivem marxismu.

Karel Marx a Bedřich Engels označili svůj záměr za vědecký socialismus.

Základem jejich politické teorie bylo učení o třídním boji jako hlavní hybné síle dějin. Historie lidstva je podle nich sledem třídní sociálně –ekonomických formací, přičemž přechod od jedné k druhé je způsobován třídními rozpory, jež nakonec přivodí revoluční zvrat. Marx a Engels se neomezili jen a vypracování teorie vědeckého socialismu, ale zapojili se i do praktické organizace.

Dílo: Manifest komunistické strany –stěžejní programové dílo

Vědecký socialismus je založen na předpokladu , že společnost prochází vývojem, který má smysl a je neodvratitelný. Je na principu průmyslové revoluce. Stoupenci revoluce odmítali reformy jako polovičaté kroky, které nemohou změnit třídní podstatu buržoazního státu a pouze odvádějí dělnictvo od konečného cíle. 20. století je významné pro socialismus. Marxismus se uplatnil v revidované podobě v poválečné době.

Ideologickým mluvčím reformismu se stal německý sociální demokrat  Eduard Bernstein, který patřil k okruhu Engelsových spolupracovníků a blízkých přátel. Ve spise Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie Bernstein dokazoval, že změněné podmínky vyžadují revizi dosavadních marxistických názorů. N přelomu 19. a 20 století , sociální demokracie prosazovala v evropských zemích spolu s liberály demokratické reformy. Proti Bernsteinovu revizionismu se vyhranil jednak ortodoxně marxistický směr reprezentovaný Karlem Kautským, radikální levice představovaná Rosou Luxemburgovou, která se po ruské revoluci přeměnila na  komunistické hnutí-V.I. Lenin

13) Nacionalismus a fašismus, , období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo 

Nacionalismus se zrodil jako průvodní jev formování národních států. Ve své podstatě je nacionalismus velmi prostou politickou doktrínou, která pokládá národ za přirozeného a jediného oprávněného nositele státní moci. Podstatou nacionalismu je absolutizace hodnoty vlastního národa a netolerantnost až agresivita vůči jiným národům. Může být pokládán podobně jako náboženství spíše za motivující faktor, který ovlivňuje chování lidí a působí na ně spolu s některou ideologií. Historicky lze rozlišit zejména nacionalismus liberální – charakterictický pro mnoha revoluční a národní hnutí19. i 20. století. A nacionalismus konzervativní – rozvíjel se ve stabilizovaných národních státech a projevoval se hlavně velmocenskými ambicemi.

Fašismus patří k několika málo ideologiím, které se konstituovaly až ve 20. století. Vznikl po první světové válce a jeho rozmach patřil k jejím nejvážnějším důsledkům. Sliboval vedle odstranění hladu pořádek a nacionální satsfakci. Fašistická ideologie spojuje nacionalismus, někdy ještě zesílený rasismem, s pseudosocialistickými prvky. Sociální základnu fašismu tvořili nižší střední vrstvy. K charakteristickým rysům fašismu patřil vůdcovský princip a iracionalismus.

Typy fašismu: Italský (1922)

  Německý (1933) - nacismus

Znaky: - antiracionalismus – odmítání racionality a humanistické vědy, akcent na emoce, instinkty, vůle

- idea boje – vyznávání tvrdosti, síly , bezohlednosti

- elitářství –odmítání principu rovnost lidí

 vláda elity přirozená a žádoucí

 idea dokonalého silného jedince (nadčlověka)

- vůdcovský princip – vůdce

 elita

 ostatní

- bojovná nacionalismus a rasismus – árijská rasa a němci jsou nadřazeni všem ostatním

- socialismus – zaměřený na kritiku cizího a židovského kapitálu.

Adolf Hitler –Mein kampf

14)  Anarchismus, , období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo 

Anarchismus se zrodil v 19. století na půdě vznikajícího dělnického hnutí. Znak:  Jeho charakteristickým znakem je odmítání všech forem politické autority, tedy i státu. Cílem anarchistů byla společnost, v níž by byla zajištěna maximální osobní svoboda bez jakéhokoli donucování, spravedlivé rozdělování hmotných statků a rozhodování na základě dobrovolného souhlasu. Jedinec byl stavěn nad státní autoritu.

Rozdělení anarchismu: individualstický – rozvíjel se zhruba od poloviny 19. století. Byl spíše životním postojem svobodného a soběstačného jedince než politickou doktrínou.

Zakladatel: Max Stirner

Zvláště silnou tradici si individuální anarchismus v USA , kde jej rozvinula celá řada autorů.

Nejznámější: H.D. Thoreau – Walden (1854)

 kolektivistický anarchismus – se zrodil rovněž kolem poloviny 19.století a od počátku se rozvíjel jako politická doktrína, která měla velmi blízko k socialistickému hnutí a na jeho půdě jistou dobu konkurovala marxismu. Kolektivistický anarchismus předpokládal přímo zrušení či svržení státní moci. Hlavní ideový předchůdce byl Piere – Joseph Proudhon.

Anarchistům šlo nahrazení státu a dalších institucí jiným spontánnějším uspořádáním.

Vůdčí osobnost mezinárodního anarchismu byl P. Kropotkin.

15. – 16..Demokracie, vznik a vývoj, znaky demokracie., typy a jejich uplatnění, znaky

- význam znamená moc či vládu lidu, z řeckého démos= lid, a kratos= moc. Demokracie je: diskuse

-   životní styl

-  otevřená výměna myšlenek

-  soubor pravidel k řešení konfliktů

-  umění dosáhnout konsensu

-  rovnost lidí před zákonem

-   politická svoboda pro všechny

- demokracie se postupně vytvářela v určitých podmínkách. Ideové opory rozvoje demokracie byly u učení o společenské smlouvě, o nezadatelných lidských právech, o dělbě moci, o suverenitě lidu a jeho právu na vzpouru, či dokonce na revoluci. ( J. LOCKE, C.L. MONTESQUIEU, J.J. ROUSSEAU)

- demokracie má dvě podoby: přímá- pokusy byly zaznamenány z minulost, antický Řím( referendum. plebiscit)- hlasování o suverenitě i jen nad částí území.

-   zastupitelská- občan už se nemůže sám podílet na rozhodování o celospolečenských záležitostech, svou vůli může uplatnit pouze zprostředkovaně, delegováním své pravomoci na zvoleného zástupce, ten potom reprezentuje tohoto občana v zastup. orgánech obcí, regionů atd

- Zastupitel demokracie zachovává všechny znaky demokracie: 1. ROVNOST OBČANů – neuznávají se žádné rodové ani jiné výsady

-  2. PLURALITA – možnost skutečné volby- výběru.

-  3. DOČASNOST- zabezpečována periodicky se opakujícími se volbami, které umožňují výměnu zvolených zástupců.

-   4. KONTROLA LIDU – nad užitím moci, různé kontrolní orgány.

-  5. DĚLBA MOCI- mezi mocí výkonnou (vláda a hlava státu), zákonodárnou (parlament) a soudí( nezávislé soudy)

-  6. VĚTŠINOVY PRINCIP- rozhodne většina, menšina musí toto rozhodnutí akceptovat.

-  7. ÜSTAVNOST A PRÁVNÍ ŘÁD- respektuje mezinárodní právo, Ústava přitom obsahuje garanci základ. lidských práv a svobod. Zastup. demokracie je zároveň liberální, stejná práva, svobody musí být zajištěna každému občanu.

- souhrn těchto znaků charakterizuje moderní zastupitelskou demokracii v určitém smyslu modelově. Každá konkrétní demokrat. společ. se však vyznačuje odlišnostmi, které vyplývají z historie i dnešních podmínek. Každá demokracie je konkrétní, někteří autoři používají pro odlišení praxe od ideálu termín POLYARCHIE ( Dahl) . 

-  Tři demokratické transformace:

- První transformace- antické městské státy, přímá demokracie-týkala se pouze svobodných rodilých Athéňanů, nevztahovala se na ženy a otroky. 5. století před n.l.

- Druhá transformace: zastupitelská demokracie v USA od 19. stol.

- Třetí transformace- globální rozšíření zastupitelské demokracie. 200let trvalo než se zformovalo 40 vyspělých demokracií. Může se demokracie dále rozšiřovat? Dahl byl dosti skeptický.Dnes se uvádí, že existuje více než 100 demokratických států.. Lze však mluvit o další demokratické transformace.

- Krize demokracie? a) v meziválečném období- krize demokracie, fašismus a komunismus

- koncem 20. století se znovu o krizi demokracie, spatřována především v její nízké funkčnosti a zejména v klesající politické participaci občanů.

-  po skončení studené války, byly demokratické principy uznány za základní civilizační hodnotu a normu.

- demokratizace ( rozšiřování počtu států s demokratickým zřízením) může paradoxně nepříznivě působit na kvalitu demokracie.