vypracované otázky 1.-16.
1) Politika,
zrod politiky, antické kořeny politiky, představitelé antického období a jejich
přínos k rozvoji politické vědy
Politika
je řeč, umění řídit stát, proces , vněmž skupina lidí se snaží dobrat
společného koncenzu, který je pak závazný a je prosazován jako společný způsob
jednání.
Zkoumání
politiky má počátek v antickém Řecku a prohloubilo se v renesanci.To
je počátek POLITOLOGIE- je to věda, která se zabývá politikou jejími aspekty,
politickým procesem, problematikou voleb,úrovní politiky, stranickými systémy.
Jako věda vznikl institut politologie koncem 19 století v USA.
Zrod politiky a politické
moci je spojen se vznikem agrární společnosti, která zaujímá nejdelší obdobý
v lidských dějinách. Určité prvky se uplatňovali v předagrární etapě vývoje lidstava. Staré kmeny a tlupy se
řídily četnými pravidly a zvyky, které představovali PALEOPOLITIKU. Sňatková
pravidla lze pokládat za primitivní ,, zahraniční politiku“.
Kořeny politiky jako vědy
sahají až do starověku, zvláště do antického Řecka. Souvislost mezi dělbou práce a státem si
uvědomovali antičtí myslitelé. Nepracovali ještě s pojmem STÁT, ale
nazývali ho OBCÍ-řecky POLIS
Politika – POLICY -veřejná politika , konkrétní politika, její cíl
obsah a výsledek
- POLITICS -tvorba
politiky, střed zájmů, prosazování
- POLITY - formální
základ,právní normy,existující řád, je zakotven ústavou, pravidla hry
V antickém Řecku
byli tři přístupy:
SOFISTÉ (sofistický) je
založen na zpochybnění, na síle, na individuálních přístupech.
SOKRATES jeho dílo se
nedochovalo, ale je známo, že vychází z vědění. Jak říká ,, Ten kdo
zná má právo zpravovat věci veřejné“ Sokrates dával přednost oligarchii před
athénskou demokracií. Oligarchie byla ve Spartě. Požadoval , aby se občan
podřídil státu i za cenu křivdy.
PLATÓN je Sokratův žák, snažil se dát dohromady
vědění a pravdu.
ARISTOTELES je opak
Platona. Jeho kriteria byli KDO VLÁDNE a PRO KOHO. Jako první uplatňuje empirický přístup. Chtěl ústavní právo s jasnými
pravidly, aby nerozhodoval jednotlivec, ale aby to bylo výhodné pro společnost.
STOIKOVÉ – idea rovnosti
a lidskosti, přístup, který odmítá celkový cenzus.
Politické myšlení se
rozvíjelo i ve starověkém Římě, které převážně vzniklo z antického Řecka.
Představitelé této doby: Sokrates (469-399)
Platon (427-347)-
ˇUstava
Aristoteles- (384-322) Politika
Polybios, Cicero, Seneca, Tacitus, Plinius
Augusto z Hippo- položil základy křesťanské politické teorie-O Obci
boží.
Jejich přínos byl veliký
položily tak základy politiky a politologie.
2) Politika a její rozvoj, období středověku,
Tomáš Akvinský a jeho přínos k rozvoji politické vědě
Po zániku římské
říše upadlo politické myšlení na dlouhou dobu téměř do zapomenutí.
S Aristotelovou politikou se mohli učenci seznámit až ve 13. století a
jeho dílo narazilo na tuhý odpor církevní hierarchie. Politický středověk byl
skoupí k myšlenkám na politiku spíše vychází z křesťanství, vznikali
filizofické texty, které se nezabývali politikou. Spor o aristotela patřil k největším
teologickým konfliktům té doby. Významně do něj zasáhl teolog a filozof Tomáš Akvinský (1224-1274), který dokázal
Aristotelův racionální pohled na svět uvést do souladu s křesťanskými
zjevenými pravdami Tomáš Akvinský inspiroval vznik významného filozofického
směru – tomizmus.
Tomáš Akvinský:
dílo- Summa teologická
- O vládě
knížat
Velký posun ve
vývoji politického myšlení nastal v období renesance. Nejznámějším
politickým myslitelem renesanční doby byl Niccoló
Machiavelli(1469-1527), vysoký úředník a diplomat florentské republiky.
Machiavelli patří k zakladatelům moderního pojetí státu dokonce
pravděpodobně zavedlo samo slovo stát jako zobecňující pojem pro všechny druhy
veřejné moci. Vycházel z předpokladu, že vládcovu politiku posuzuje lid
podle výsledku. Machiavelli se snažil určit zásady lidského chování, jež by se
měli stát základem politiky a nahradit v politice křesťanské morální principy.
Machiavellimu se vytýkalo, že razí amorální heslo Účel světí prostředky.
Proslavil se spisem VLADAŘ – je to
soubor rad panovníkovi.
O UMĚNÍ VÁLEČNÉM-
ROZPRAVY O PRVNÍCH DESETI KNIHÁCH TITA LIVIA
Machiavelli používal
induktivní metody a své závěry vyvozoval z historických zkušeností. Zavedl
nové pojetí politiky, jež bylo založeno na pragmatickém utilitárním přístupu
k politickým problémům.
3) politika a její rozvoj, období 17.-18.
století, představitelé tohoto období a jejich přínos k rozvoji politiky.
K dalším
posunům ve vývoji politického myšlení došlo v 17. a 18. století
v rámci nástupu RACINALISMU a OSVÍCENÍ a pod vlivem převratných událostí – anglické revoluce, vzniku USA a
francouzské revoluce. Tato doba byla plodná na úvahy o společnosti, vznikly
počátky právního státu a také vznikla idea dělby moci(aby se dala zneužít).
Prvním novověkým myslitelem, který ji zformuloval, byl holandský teolog Hugo
Grotius (1583-1645), k jejímu dalšímu rozvoji přispěli filozofové
anglického empirismu Thomas Hobbes
(1588-1679) a John Locke (1632-1704) Stát podle tohoto pojetí vzniká jako
výtvor racionálně uvažujících jedinců, kteří dospěli k poznání, že je
lepší chránit svá práva a zájmy společnými institucemi než individuálně.
Hlavním problémem je zajistit, aby moc nebyla zneužita k jinému účelu.
Locke přichází s myšlenkou oddělení zákonodárné
moci od moci výkonné. Locke téma rozdělení moci spíše jen naznačil než
rozpracoval. Moc zákonodárná = parlament
v jeho pojetí určuje pravidla. Výkonná
moc=panovník tato pravidla aplikuje na konkrétní případy.
Dílo: John Lock- Dvě
pojednání o vládě
Ještě dále dovedl myšlenku rozdělení moci Charle de Montesquieu (1689-1755) jeden
z hlavních představitelů francouzského osvícení 18. století. Ve spise Duch zákonů vyložil svou teorii státu,
založenou na vládě zákona a na důsledné kontrole státní moci. Jeho
nejdůležitějším krokem bylo striktní oddělení soudní moci od výkonné. Je zakladatelem moderního státu. Montesquieu
silně ovlivnil autory americké ústavy, kteří sdíleli jeho výhrady vůči
demokracii a strach z nekontrolované demokracie. Tato tendence
v americkém politickém myšlení
koncem 18. století se zřejmě nejvýrazněji projevovala u Jamese Medisona (1751-1836) a Alexandra Hamiltona (1755-1801) Dílo:
Listy federalistů
Madison demokracií rozuměl přímou demokracii, jak ji
znala řecká polis. Tak ji chápal i americký státník a filozof Thomas jefferson (1743-1826), který
patřil k jejím stoupencům a navrhoval vytvářet malé okrsky o rozloze
několika čtverečních kilometrů, v nichž by žilo kolem stovky obyvatel.
Tyto komunity by se spravovaly podle přímé demokracie. Političtí myslitelé
koncem 18. století jinou než klasickou formu demokracie ještě neznali.
V 18. století se uskutečnil ambiciózní pokus nově definovat klasickou
demokracii. Hlavním představitelem tohoto směru byl Jean-Jacques Rousseau(1712-1778) Dílo: O společné smlouvě. V jeho nejslavnějším díle definuje
demokracii jako přímou účast lidí na zákonodárné i výkonné moci a identifikuje
ji s právem národů na sebeurčení a s lidovou samosprávou.
4) Vznik státu,stát, teorie vniku státu,znaky
státu, funkce státu
Jakmile se
společnost početně rozrostla a v souvislosti s rozvojem produktivních
sil došlo k určitému sociálnímu rozvrstvení, přestal být rodová struktura
funkční a vznikla potřeba nového uspořádání, které by zajistilo řád uvnitř i
vztahy k sousedním společnostem. Pro toto nové uspořádání se od dob
renesance používá označení stát.
Vznik státu je vykládán různě.
STÁT je specifická forma organizace společnosti. Specifické znaky kterými
se státy od sebe liší jsou –organizací
- státní
mocí atd.
Teorie vzniku státu: Vznik státu se pokusili vysvětlit i torie
společenské smlouvy, podle kterých stát vznikl dohodou lidí o postoupení
vlastní suverenity na stát.
Teologická: Stát vznikl a působí z boží vůle. Vznikl na počátku starověku.
Teokratické: Je podobná jako teologická, ale božský původ
ovšem nepřisuzují pouze státu, ale přímo osobě panovníka.
Patriacharní: Stát vznik v podstatě rozrůstáním rodiny
a státní moc panovníka se uplatňuje
stejně jako moc otce nad rodinou.
Patrimoniální: Tato teorie odvozuje státní moc
z vlastnického práva k půdě. Státní moc má pak povahu soukromé a
neomezené moci vlastníka půdy(monarchy) nad lidmi, kteří žijí určitém území.
Teorie násilí: Stát je podle této teorie výsledkem násilného
podmanění obyvatelstva uplatnění síly jedné skupiny.
Smluvní teorie: byla v průběhu 17.-18. století. Byl
jasně daný rámec společenských norem, v řízení bylo možno normy aplikovat.
Teorie předpokládá rozhodnutí svobodných lidí uzavřít mezi sebou smlouvu o
vzniku státu.
Organická: Teorie podle Darvina. Stát je organismem a jeho systémy jsou na sobě
závislém mají společné znaky s biologickými systémy. Slabší státy umírají-silnější
státy přežívají.
Institucionální: Je podobná jako smluvní teorie.
Institucionální dosah je hranicí kde vzniká stát. Stát v tomto pojetí
vzniká institucionalizací moci. Moc přechází z vládnoucích osob do
výhradního držení nějaké instituce.
Znaky státu: - OBYVATELSTVO-je
to společnost. V rámci státu existuje pevná vazba mezi jednotlivými členy
společnosti spolu s jejich majetkem.
- ÚZEMÍ- Stát existuje na určitém území, které je dáno hranicemi oddělující
okol ní státy.
- MOC- Ve státě je organizovaná moc, která je suveréní, vynutitelná,
legitimní
Funkce státu: Vykonávání veřejných zájmů.
Rozdělení funkcí
státu: Vnitřní: - rozvoj společnosti
- podpora
společnosti
- zdokonalování
ekonomiky
- rozvoj
národních a kulturních tradic
- organizace
a výstavba(zdravotnictví)
- tvorba
životního prostředí
Vnější: - ochrana státu před napadením
- vytváření
podmínek pro mírové soužití
- reprezentace
- mezinárodní
pomoc
Materiální: - tvorba norem na kterých stát funguje
Formální: - posilování morálky.
5) Formy vlády, státní zřízení
Zkoumáme-li státy
z hlediska forem vlády, zaměřujeme se na subjekty státní moci.
Formy vlády:
Nedemokratické: autokratické formy vlády, kde se na státní
politice a na správě veřejných záležitostí podílí pouze omezený okruh lidí nebo
dokonce vládne jedinec(MONARCHIE).
Monarchie=dědičné právo.
Jakousi čistou
podobou monarchie představuje monarchie
absolutní(neomezená).Panovník je v ní suverénní osobou a zároveň
suverénním státním orgánem..
Další typem je monarchie
konstituční, která představuje vývojově mladší formu. Od absolutní
monarchie se liší tím, že v ní je panovník omezován jinými orgány,
s nimiž se o moc ve státě dělí. Je jedním z nejvyšších státních
orgánů a jeho poměr k ostatním a jeho svrchovanost jsou vymezeny
ústavou(konstitucí).
Nejvyšší vývojovou
formou konstituční monarchie je monarchie parlamentní, v níž je
oddělena zákonodárná moc od výkonné a v níž má vedoucí postavení
parlament.
Demokratické: vláda je především republika. Parlamentní
republika nebo demokratické monarchie(anglie). Republika je založená na demokratických formách. Výkon funkce
hlavy státu je v ní dočasný a její ustanovení probíhá na základě volby.
Hlava státu nemá žádná osobní privilegia a platí pro ni právní řád. Nejvyšší
státní orgány jsou navzájem závislé a vytváří se mezi nimi systém brzd a
rovnováh.. Uplatňuje se horizontální dělba moci( na moc zákonodárnou,
výkonnou a soudní) a vertikální dělba moci( mezi státní správu a
samosprávu).
Prezidentská
republika- prezident je
volen v samostatných volbách a je odpovědný svým voličům(USA)
Parlamentní republika- vláda je odpovědná
parlamentu, prezident má omezené pravomoce. Prezidenta volí parlament.
Neoprezidentská – prezident je volen ve volbách, ale není zodpovědný parlamentu.(Francie)
Kancléřská – je podobná parlamentní. (SRN)
Státní zřízení:
Státy můžeme
posuzovat také z hlediska tzv. státního zřízení (územního rozdělení). Potom
hovoříme o – unitárním
- federativním
- konfederativním
státě
Unitární stát je charakteristický tím, že je podřízen
jedinému mocenskému centru. Pokud se uvnitř unitárního státu vytvářejí určité
menší jednotky, jde o jednotky správní(nikoli politické), které nemají vlastní
suverenitu.(ČR)
Federace je tvořena politickými(nikoli správními)
jednotkami, které v podstatě splňují kritéria pro to, aby mohly být
považovány za stát. Tyto státy pak vytvářejí jeden subjekt navenek.(USA)
Konfederace na
rozdíl od federace jejíž existence konfederace založena na mezinárodní ústavě,
je existence konfederace založena na mezinárodní smlouvě, se kterou souhlasili
všichni členové.
6) Ideologie, funkce ideologie, základní rozdíly
mezi Liberalismem, konzervatismem a socialismem
Ideologie – systematicky uspořádané soubory, idejí, koncepcí, postojů, názorů. Zabývají se
základními problémy společnosti a státu, otázkami vnitřní a mezinárodní
politiky, problematikou hospodářského a sociálního vývoje. Jejich existence je
těsně spjata s politickým stranictvím. Nelze si představit strany bez
ideologií.
Funkce ideologie v první řadě je to – Funkce
vysvětlovací: ideologie pomáhají stranám a jejich stoupencům vysvětlit
si politické jevy a události. Jednotlivé
ideologie se ve svém vysvětlování zpravidla navzájem značně liší. Stejná
událost je často vyložena jiným nebo protichůdným způsobem.
- další funkce,
která těsně souvisí s předchozí, spočívá v tom, že stranám a jejich
stoupencům ideologie poskytují kritéria a žebříčky hodnot.
- Funkce
programotvorná – ideologie
nabízejí svým stranám základní rysy politického programu. Každý politický
program obsahu je jednak ideologii, jednak reflexi politické situace,
existujících problémů atd.
Rozdíly mezi
liberalismem, konzervatismem a socialismeam:
Liberalismus - zdůrazňoval práva a svobody jednotlivce, a to i vůči státu.
- Vycházel
z principu volné soutěže.
- Obhajoval
tržní hospodářstvý
Konzervatismus - nepřestal preferovat tradiční autority, zejména stát a církev,
jejichž institucím se musí práva a svobody jednotlivců podřídit. Vznačuje se
nedůvěrou k abstraktním idejím a doktrínám.
Socialismus – K stěžejním bodům jeho programu patřilo nahrazení soukromého
vlastnictí kolektivním a zrušení dědického práva.
7) Klasický
liberalismus, období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich
dílo
Liberalismus: Liberalismu jako politický pojem začal
používat až počátkem 19. století. Zrodil se z opozice vůči absolutismu
Liberalismus - zdůrazňoval práva a svobody jednotlivce, a to i vůči státu.
- Vycházel
z principu volné soutěže.
- Obhajoval
tržní hospodářstvý
8) Moderní liberalismus, období,
vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo
– Od sklonku 19. století začali liberálové své
ideje revidovat. V 30 letech 20. století byla krize a začal se liberalismus
reformovat Oproti ranému klasickému liberalismu se začal vyhraňovat
liberalismus moderní. Vznik: Hlavní příčinou změny postoje liberálů
k úloze státu byly drastické sociální důsledky překotného rozvoje průmyslu
a měst. Klasická liberální teorie selhávala, nedokázala nabídnout odpovědí na
narůstající projevy nerovnosti a nespravedlnosti ve společnosti. Produktem
moderního liberalismu je sociální stát. Snaží se zabezpečit rovné šance.
Znaky: Základní změna se projevila ve vztahu ke
státu a jeho úloze. Zatímco liberálové v klasickém období chtěli zasahovat
do života občanů co nejméně, moderní liberálové dospěli k závěru, že stát
by měl převzít větší odpovědnost vůči občanům , především za poskytování
sociální, důchodové a zdravotní péče.
Představitelé: J.M.
Keynes – Obecná teorie zaměstnaosti
John
Stuart Mill
T.H.
Green – zastánci významnější úlohy státu
Asquitha,Attleeho – rozvoj sociálního státu v (GB)
F.D.Roosevelt,J.F. Kennedy, L.B.Johnson (USA)
9) Neoliberalismus,
období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo
Vznik: V počátcích 70 let se však projevily
limity keynesiánské hospodářské politiky a do popředí pozornosti se opět
dostali autoregulační schopnosti trhu. Spolu s tím nastal odklon od
moderních liberálních idejí a v podobě welfarismu a keynesánství
a oživil se opět zájem o hodnoty
klasického liberalismu. Uplatňoval se protože selhával sociální stát., který
byl neefektivní. Bylo to zeštihlování státu. Nastalo období konjuktury
neoliberalismu.. Ideje neoliberalismu převzali strany tzv. Nové Pravice.
Základy položil Friedrich Hayek – Cesta do otroctví (1944)
Milton Frieman –Kapitalismus a svoboda
- Svoboda volby
Margaret Thatcherová, Ronald Reagan
10) Konzervatismus,
období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo
Vznik a znaky konzervatismu spadá do 18. století a je
reakcí na francouzskou revoluci. Byl projevem znepokojení šlechty a vysokého
kléru(katolické duchovenstvo, kneží)k šíření liberálních idejí a se snahami
liberálů, kteří se domáhali občanských práv a svobod a zavedení parlamentní
demokracie. Z obsahového hlediska
je konzervatismus velice chudou ideologií. Konzervativci se ostatně vždy
vyznačovali nedůvěrou k abstraktním idejím a doktrínám. Pro konzervatismus
byla vždy charakteristická nedůvěra k reformním snahám o racionální
uspořádání společnosti. Snaží se před nimi ubránit stávající společenské, hospodářské
a politické zřízení, oproti novotám preferuje tradiční hodnoty a instituce.
Nejvýznačnějším konzervativním myslitelem byl anglický filozof Edmund Burke,
který napsal slavné Úvahy o revoluci ve francii(1970) obohatil
konzervatismus o schopnost přijímat a transformovat nové ideje. Odmítal slepý
odpor ke změnám, doporučoval obezřetnou ochotu „měnit v zájmu zachování“
Konzervatismus
v Evropě zesílil na počátku 19. století po Napoleonově porážce.
Nejvýznamnějším představitelem
konzervatismu první poloviny 19. století byl rakouský kancléř kníže Metternich. Stál u zrodu Svaté
aliance, která byla institucionálním vyjádřením konzervativní tendence
v mezinárodním měřítku. Silné pozice měl konzervatismus ve Velké Británii
v roce 1832. Liberální požadavky dokázal mistrovsky integrovat do
konzervativní politiky první německý kancléř Bismarck, který sjednotil
Německo a provedl mnohé reformy v politické i sociální oblasti, o než se
již dříve neúspěšně pokoušeli liberálové.
11) Socialismus,
období, vznik, charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo
Měl dlouhodobý
vývoj. Už v Platonově ústavě najdeme prvky socialismu. Liberalismus a
konzervatismus byl průvodním jevem rozmachu kapitalistického podnikání a
průmyslové revoluce, pak v ještě větší míře to platí o socialistické
ideologii.
Od počátku se
vyvíjela jako ideologie rovnostářská a antikapitalistická.
- Socialistické
prvky lze nalézt již v radikálních požadavcích Francoise Babeufa za
Velké francouzské revoluce. Ke stěžejním bodům jeho programu patřilo nahrazení
soukromého vlastnictví kolektivním a zrušení dědického práva. Koncept prvních
socialistů, mezi něž patří zejména: - Robert Owen
- Charles
Fourier
- Henri
Saint-Simon
byly zjevně
idealistické a utopické. -Jejich cílem bylo vytvořit harmonickou
společnost. Sociální problémy chtěli utopičtí socialisté řešit především
zlepšením pracovních a životních podmínek dělnictva, jemuž se také mělo dostat
vzdělání. Obvykle se počítalo se zrušením soukromého vlastnictví a peněz.
–Socialismus v utopické fázi svého vývoje ještě nebyl ztotožňován se
státem. Neměl být nastolen ovládnutím státu revolučními silami a změnou
státního zřízení, proto nutně nepotřeboval k uskutečnění svých myšlenek revoluci.
12) Reformovaný socialismus, období, vznik, charakteristické
znaky, představitelé, jejich dílo
K ztotožnění
socialismu s ideou ovládnutí a přeměny státu došlo až pod vlivem marxismu.
Karel Marx a
Bedřich Engels označili svůj
záměr za vědecký socialismus.
Základem jejich politické teorie bylo učení o třídním
boji jako hlavní hybné síle dějin. Historie lidstva je podle nich sledem třídní
sociálně –ekonomických formací, přičemž přechod od jedné k druhé je
způsobován třídními rozpory, jež nakonec přivodí revoluční zvrat. Marx a Engels
se neomezili jen a vypracování teorie vědeckého socialismu, ale zapojili se i
do praktické organizace.
Dílo: Manifest
komunistické strany –stěžejní programové dílo
Vědecký socialismus
je založen na předpokladu , že společnost prochází vývojem, který má smysl a je
neodvratitelný. Je na principu průmyslové revoluce. Stoupenci revoluce odmítali
reformy jako polovičaté kroky, které nemohou změnit třídní podstatu buržoazního
státu a pouze odvádějí dělnictvo od konečného cíle. 20. století je významné pro socialismus.
Marxismus se uplatnil v revidované podobě v poválečné době.
Ideologickým mluvčím
reformismu se stal německý sociální demokrat Eduard Bernstein, který patřil
k okruhu Engelsových spolupracovníků a blízkých přátel. Ve spise Předpoklady
socialismu a úkoly sociální demokracie Bernstein dokazoval, že změněné
podmínky vyžadují revizi dosavadních marxistických názorů. N přelomu
13) Nacionalismus
a fašismus, , období, vznik,
charakteristické znaky, představitelé, jejich dílo
Nacionalismus se zrodil jako průvodní
jev formování národních států. Ve své podstatě je nacionalismus velmi prostou
politickou doktrínou, která pokládá národ za přirozeného a jediného oprávněného
nositele státní moci. Podstatou nacionalismu je absolutizace hodnoty vlastního
národa a netolerantnost až agresivita vůči jiným národům. Může být
pokládán podobně jako náboženství spíše
za motivující faktor, který ovlivňuje chování lidí a působí na ně spolu
s některou ideologií. Historicky lze rozlišit zejména nacionalismus liberální – charakterictický pro
mnoha revoluční a národní hnutí19. i 20. století. A nacionalismus
konzervativní
– rozvíjel se ve stabilizovaných národních státech a projevoval se hlavně
velmocenskými ambicemi.
Fašismus patří k několika málo
ideologiím, které se konstituovaly až ve 20. století. Vznikl po první světové
válce a jeho rozmach patřil k jejím nejvážnějším důsledkům. Sliboval vedle
odstranění hladu pořádek a nacionální satsfakci. Fašistická ideologie spojuje
nacionalismus, někdy ještě zesílený rasismem, s pseudosocialistickými
prvky. Sociální základnu fašismu tvořili nižší střední vrstvy.
K charakteristickým rysům fašismu patřil vůdcovský princip a
iracionalismus.
Typy fašismu: Italský
(1922)
Německý (1933) - nacismus
Znaky: - antiracionalismus
– odmítání
racionality a humanistické vědy, akcent na emoce, instinkty, vůle
- idea
boje – vyznávání
tvrdosti, síly , bezohlednosti
- elitářství
–odmítání principu
rovnost lidí
vláda elity přirozená a žádoucí
idea dokonalého silného
jedince (nadčlověka)
- vůdcovský
princip –
vůdce
elita
ostatní
- bojovná
nacionalismus a rasismus – árijská rasa a němci jsou nadřazeni všem ostatním
- socialismus – zaměřený na kritiku
cizího a židovského kapitálu.
Adolf Hitler –Mein kampf
14) Anarchismus, , období, vznik, charakteristické
znaky, představitelé, jejich dílo
Anarchismus
se zrodil v 19. století na půdě vznikajícího dělnického hnutí. Znak: Jeho
charakteristickým znakem je odmítání všech forem politické autority, tedy i
státu. Cílem anarchistů byla společnost, v níž by byla zajištěna maximální
osobní svoboda bez jakéhokoli donucování, spravedlivé rozdělování hmotných
statků a rozhodování na základě dobrovolného souhlasu. Jedinec byl stavěn nad
státní autoritu.
Rozdělení anarchismu: individualstický
– rozvíjel se
zhruba od poloviny 19. století. Byl spíše životním postojem svobodného a
soběstačného jedince než politickou doktrínou.
Zakladatel:
Max Stirner
Zvláště
silnou tradici si individuální anarchismus v USA , kde jej
rozvinula celá řada autorů.
Nejznámější:
H.D. Thoreau – Walden (1854)
kolektivistický anarchismus – se zrodil rovněž kolem
poloviny 19.století a od počátku se rozvíjel jako politická doktrína, která
měla velmi blízko k socialistickému hnutí a na jeho půdě jistou dobu
konkurovala marxismu. Kolektivistický anarchismus předpokládal přímo zrušení či
svržení státní moci. Hlavní ideový předchůdce byl Piere – Joseph Proudhon.
Anarchistům
šlo nahrazení státu a dalších institucí jiným spontánnějším uspořádáním.
Vůdčí
osobnost mezinárodního anarchismu byl P. Kropotkin.
15. – 16..Demokracie, vznik a vývoj, znaky demokracie.,
typy a jejich uplatnění, znaky
- význam znamená moc či vládu lidu, z řeckého démos= lid, a kratos= moc. Demokracie je: diskuse
- životní styl
- otevřená výměna myšlenek
- soubor pravidel k řešení konfliktů
- umění dosáhnout konsensu
- rovnost lidí před zákonem
- politická svoboda pro všechny
- demokracie se postupně vytvářela v určitých podmínkách. Ideové opory rozvoje demokracie byly u učení o společenské smlouvě, o nezadatelných lidských právech, o dělbě moci, o suverenitě lidu a jeho právu na vzpouru, či dokonce na revoluci. ( J. LOCKE, C.L. MONTESQUIEU, J.J. ROUSSEAU)
- demokracie má dvě podoby: přímá- pokusy byly zaznamenány z minulost, antický Řím( referendum. plebiscit)- hlasování o suverenitě i jen nad částí území.
- zastupitelská- občan už se nemůže sám podílet na rozhodování o celospolečenských záležitostech, svou vůli může uplatnit pouze zprostředkovaně, delegováním své pravomoci na zvoleného zástupce, ten potom reprezentuje tohoto občana v zastup. orgánech obcí, regionů atd
- Zastupitel demokracie zachovává všechny znaky demokracie: 1. ROVNOST OBČANů – neuznávají se žádné rodové ani jiné výsady
- 2. PLURALITA – možnost skutečné volby- výběru.
- 3. DOČASNOST- zabezpečována periodicky se opakujícími se volbami, které umožňují výměnu zvolených zástupců.
- 4. KONTROLA LIDU – nad užitím moci, různé kontrolní orgány.
- 5. DĚLBA MOCI- mezi mocí výkonnou (vláda a hlava státu), zákonodárnou (parlament) a soudí( nezávislé soudy)
- 6. VĚTŠINOVY PRINCIP- rozhodne většina, menšina musí toto rozhodnutí akceptovat.
- 7. ÜSTAVNOST A PRÁVNÍ ŘÁD- respektuje mezinárodní právo, Ústava přitom obsahuje garanci základ. lidských práv a svobod. Zastup. demokracie je zároveň liberální, stejná práva, svobody musí být zajištěna každému občanu.
- souhrn těchto znaků charakterizuje moderní zastupitelskou demokracii v určitém smyslu modelově. Každá konkrétní demokrat. společ. se však vyznačuje odlišnostmi, které vyplývají z historie i dnešních podmínek. Každá demokracie je konkrétní, někteří autoři používají pro odlišení praxe od ideálu termín POLYARCHIE ( Dahl) .
- Tři demokratické transformace:
- První transformace- antické městské státy, přímá demokracie-týkala se pouze svobodných rodilých Athéňanů, nevztahovala se na ženy a otroky. 5. století před n.l.
- Druhá transformace: zastupitelská demokracie v USA od 19. stol.
- Třetí transformace- globální rozšíření zastupitelské demokracie. 200let trvalo než se zformovalo 40 vyspělých demokracií. Může se demokracie dále rozšiřovat? Dahl byl dosti skeptický.Dnes se uvádí, že existuje více než 100 demokratických států.. Lze však mluvit o další demokratické transformace.
- Krize demokracie? a) v meziválečném období- krize demokracie, fašismus a komunismus
- koncem 20. století se znovu o krizi demokracie, spatřována především v její nízké funkčnosti a zejména v klesající politické participaci občanů.
- po skončení studené války, byly demokratické principy uznány za základní civilizační hodnotu a normu.
- demokratizace ( rozšiřování počtu států s demokratickým zřízením) může paradoxně nepříznivě působit na kvalitu demokracie.