vypracované otázky 17.-26.
17.Totalitní politické systémy- fašismus, znaky, vznik.
- Fašismus-ideologie spojuje nacionalismus , někdy zesílený rasismem s pseudosocialistickými prvky, jež souvisí s antikapitalistickou orientací. Sociální základnu fašismu představovaly nižší střední vrstvy, které po první světové válce pociťovaly ztrátu životní perspektivy, získal též odezvu u deklasovaný živlů. Finanční podporu našel v části podnikatelských kruhů.
- znaky ideologie: a) antiracionalismus- odmítání racionality, akcent na emoce a instinkty
- b) idea boje- vyznání tvrdosti, síly
- c) elitářství- odmítání principu rovnosti lidí, idea dokonalého a silného jedince.
- d)vůdcovský princip- vůdce, elita, ostatní
- e) socialismus- kritika cizího a židovského kapitálu, odmítání rovnosti, spolupráce,
- f) bojovný nacionalismus a fašismus- árijská rasa a zvlášť Němci jsou nadřazeni všem ostatním
- hnutí zaměřené proti liberalismu, demokracii a marxismu. Odmítá politickou kulturu zděděnou z 18. století a Francouzské revoluce. Cílem bylo položit základ nové civilizace, nová kolektivní a antiindividualistická společnost byla pokládána za schopnou zajistit trvání lidské civilizace, liberalismus, demokracie a marxismus byly pokládány za různé aspekty jednoho a téhož materialistického zla,
- fašismus byl založen na biologickém determinismu. Spojené ideje“ proletářského národa“ )CORADINY) s revizí marxismu ( GEORRE SOREL)
na sociálním darwinismu ( BERGSON, NIETZSCHE)
-
- syntéza organického nacionalismu a antimarxistického socialismu.
18. Totalitní politické strany- komunismus, znaky, vznik.
- nacházel sociální základ v nemajetných sociální vrstvách, především v průmyslové části dělnické třídy. Ideově čerpá z marxismu, koncepce materialistické pojetí dějin, které byly zákonitě vznikající etapou vývoje společnosti. Prezentoval se jako důsledný revoluční socialismus, navazující na dávnou touhu lidí po spravedlnosti.
- základní rysy: vláda jedné politické strany. disciplína vojenského typy(pochvaly a tresty)
- centrálně direktivní řízení- jediná vládnoucí strana si podřídila celou společnost a rozhodovala postupně o všem nejen na úrovni centra , ale i v krajích atd. Srůstání stranického a státního aparátu.
- jediná univerzální oficiální státní ideologie- touto ideologií se stal marxismus- leninismus, ostatní ideologie byly zamlčovány.
- zestátnění výrobních sil- vyvlastnění velkých podniků, bank, nebo združstevňování řemesla. Postupně se obě formy sbližovaly směrem k jednotnému státnímu vlastnictví.
- policejní režim- zabezpečena dokonalým policejním aparátem, měla dohled nad vším a informace o všem. Na vše bylo potřeba potvrzení.
- faktor strachu- používání metod teroru , doprovázel ho sovětský režim, nerespektoval žádná základní lidská prává, ani principy ústavnosti. Masové procesy koncem 30.let, různé čistky, tresty smrti zastřelením.
- Odstranění, překonání komunistické totality je složitým a dlouhotrvajícím procesem. Zatímco fašismus bylo reálné porazit vojsky a v jeho doméně, nacistickém Německu, převýchova lidí a postavení Sovětského svazu bylo jiné.
19. Politická strana, vznik
politických stran, období vzniku.
„Politická strana je organizace lidí se stejnými politickými názory a
cíli, snažící se získat politickou moc, která by jí umožnila uskutečnit její
záměry.“ W. Hasbach
· zprostředkující článek mezi společností a státem
· umožňující fungování demokratického politického systému
· ve stranách se sdružují politicky aktivní občané na základě
společných zájmů, cílů a názorů
· strany odrážejí politickou vůli lidu
· prostřednictvím voleb usilují o získání co největšího
podílu státní moci
· snaží se hájit zájmy svých stoupenců a uskutečňovat jejich
cíle
· představují důležitý nástroj pro integraci společnosti
Politické
stranictví má za sebou dlouhý historický vývoj. Politické seskupení podobně
smýšlejících občanů existovala již ve starověkém světě, s různými formami
politického stranictví se setkáváme i ve středověku, např. v italských
městských státech. Důležitými mezníky ve vývoji politického stranictví byla v Evropě anglická a francouzská revoluce, na americkém
kontinentě pak vznik USA.
V druhé polovině 17. století se v Anglii zformovaly dvě
politické strany whigové a toryové, v 19. století pak
na ně navázali liberálové a konzervativci. Systém dvou stran se koncem 18. století, po
vyhlášení nezávislosti, vytvořil i v USA, kde proti sobě stanuli republikáni a federalisté. Politické strany vznikaly rovněž za francouzské
revoluce a to např. montagnardi, girondisté,
jakobíni atd.
V 19. století se politické stranictví značně rozšířilo. Vznik politických stran
souvisel s rozmachem kapitalistického podnikání, s převratnými
hospodářskými a společenskými procesy té doby.
Moderní
masové politické strany se začaly v Evropě formovat až koncem
Americké
politické strany se formovaly zcela odlišně, bylo to způsobeno rozdíly
v historickém vývoji a rozdíly v charakteru a struktuře společnosti i ve způsobu
vykonáváni moci. Nikdy se nemuseli vypořádávat s pozůstatky feudalismu, konzervatismu, konflikty mezi podnikateli a dělnictvem tam nenabyly
podoby velkých třídních zápasů, jako tomu bylo v Evropě.
20) Moderní masové politické strany a jejich znaky, typologie
politických stran - levice x pravice
Moderní masové politické strany se začaly v Evropě
formovat až koncem
Znaky: Moderní evropské politické strany mají řadu
charakteristických znaků
- vlastní politický program – vysvětluje základní
hodnoty, cíle, zájmy
- účast ve volbách – do nejvyšších zákonodárných orgánů a do orgánů
místní samosprávy
- stálá, demokraticky volená organizační struktura
- nezávislost na státu
- financování
z členských příspěvků
Nevíce
rozšířeno bylo v 19. století dělení politického spektra na levici a pravici, které se po určitou dobu
v podstatě shodovalo s rozlišením liberalismu a konzervatismu. Termín levice a pravice se začaly
používat na základě rozdělení poslaneckých míst ve francouzském parlamentu.
Liberálové = vlevo, konzervativci = vpravo.
levice |
pravice |
vystupuje
s programem, vnemž požaduje |
bojuje
proti programu levice |
větší
sociální spravedlivost |
|
chce
změnit dosavadní společenský |
brání
tradiční hodnoty a |
řád a
uskutečnit zásadu rovnostářství |
společenský
řád |
požaduje
světský stát a laickou |
požaduje
zachování úlohy církve |
školní
výchovu |
ve státě
i ve vzdělávací soustavě |
Dělení politických stra
období |
levice |
střed |
pravice |
17.-18. |
|
|
|
století |
whigové |
|
torzové |
19. |
|
|
|
století |
liberálové |
|
konzervativci |
20. |
|
|
|
století |
labouristé |
liberálové |
konzervativci |
Podle
ideové orientace – dle programu pravice
střed
levice
Levice – větší zásah státu při organizaci hospodářského života a
se sociálním státem,
Pravice – menší zasahování státu do hospodářského života a trhu,
větší důraz na jednotlivce a menší pomoc státu,
Bobbio
– italský politolog, pojmenovává levici a pravici, závěrem, že u všech je
rovnost
Otázka č. 21 – Typologie politických
stran podle A.Siegfrieda, L. Lowella, J. Friedricha.
Ve druhé polovině 19. století se v politickém
spektru začaly projevovat posuny. V jejich důsledku se rozdělení stran na
levicové a pravicové již přestalo shodovat s rozlišením liberálů a konzervativců. Na přelomu
Politické spektrum, jež se od přelomu
Kupříkladu:
- A. Siegfried doplnil dělení na levici, pravici a střed o genetické hledisko.
Rozlišil dvě genetické linie stran: strany,
které vzešly z francouzské revoluce a strany, které jsou produktem
průmyslové revoluce. Jiné klasifikace si braly za základ rozdíly
v programech stran.
- L. Lowell
dělil strany podle toho, zda programy odrážení spokojenost či nespokojenost
s existujícím pořádkem a zda vyjadřují víru či nevíru v lepší
budoucnost.
- J. Friedrich později obě hlediska propojil a dospěl k dělení na čtyři typy
stran: radikálové –jsou nespokojeni s existujícím
stavem a věří v jeho zlepšení, liberálové – jsou spokojeni
s existujícím stavem, ale věří v možnost jeho dalšího zlepšení, konzervativci
– jsou spokojeni s existujícím stavem a nevěří v možnost
jeho dalšího zlepšení, reakcionáři – jsou
nespokojeni s existujícím stavem a nevěří v možnosti jeho zlepšení.
Slabinou všech klasifikací, které rozdělení strany
podle programů a ideologických hledisek, je nedostatek objektivních kritérií.
Ať již jde o rozlišení liberálů a konzervativců, či dělení spektra na levici a
pravici, vždy se vlastně vychází z toho, co si strany samy o sobě myslí.
Otázka č.
22 – Typologie politických stran podle N. Duvergera, M. Webera, K. Marxe
Moderní klasifikace politických stran
vždy používají více kritérií. K tradičním kritériím, jež se vztahují
k programovým principům a k společným zájmům, přistupují hlediska, která
berou v úvahu charakter členství ve straně, její organizační strukturu a
styl stranické práce.
Kupříkladu:
- Maurice Duverger rozdělil strany podle členství na strany s členstvím totálním
a částečným. Strany prvního typu se snaží ovlivnit veškerý život
svých členů, strany druhého typu mají na své členy jen omezené požadavky.
Dalším kritériem je struktura členské základny a způsob jejího připojení ke
straně. Tak lze rozlišit strany s individuálním členstvím a strany
s členstvím kolektivním, v nichž se členy strany stávají členové
jiných organizací, např. odborů.
- podle způsobu
zapojení členů do stranické práce a jejího stylu dělil strany: masové a elitní.
- Elitní strany podle Duvergera vznikaly
především z parlamentu. Původně se jednalo o skupiny poslanců, které si
začaly vytvářet jakési místní politické kluby, aby si zajistily znovuzvolení.
PO organizačním propojení těchto volebních klubů s příslušnou poslaneckou
skupinou vznikla elitní strana. Takto vznikaly politické strany především do
poloviny 19. století. Elitní strana se vyznačuje malým počtem členů a má zájem
pouze o členy společensky významné. Její organizační struktura je volnější
Takto elitní strany nazývá Duverger „místní výbor“. Tyto výbory se svými voliči
zvláště nijak nepracují soustředí se na otázky volební taktiky.
- Masové strany naproti tomu vznikaly cestou mimoparlamentní (nejprve byla založena
strana, vybudována její organizační struktura a teprve po náboru členstva se
pokusila ve volbách dostat do parlamentu). Dělo se tak od druhé poloviny 19.
století, kdy postupně v evropských zemích docházelo k rozšiřování
volebního práva na nemajetné a
neprivilegované vrstvy obyvatel. Politika přestala být záležitostí elity a
strany potřebovaly oslovit a získat široké masy. Jedná se o strany
s velkým počtem členů mající zájem o další nábor a také ve volbách se
spoléhají na své členy, jako na pevné jádro svého elektorátu. Organizační
struktura této strany je centralizovaná (členské průkazy, příspěvky apod.).
Místní organizaci nazývá Duverger „ Odbočka“. Ta se snaží pracovat se svými
členy nepřetržitě, věnuje se nejprve volební taktice, ale i stranickému
vzdělávání svých členů, popř. kulturní a zájmové činnosti. Snahou je vytvořit
početné stmelené členstvo (v současné době v ČR např. ČSSD).
Většina politických stran se pohybuje na pomezí obou
typů. Také se nedá jednoznačně potvrdit Duvegerův předpoklad, že masová strana
je vývojově mladším a dokonalejším stupněm organizace politické strany – elitní
strany nepřestaly vznikat ani po 20.století, naopak se dá říci, že se začínají
prosazovat jakožto typ organizace a práce s voličem.
Pro vývoj moderních klasifikací
politických stran byly mimořádně důležité M.
Webera z oblasti sociologie moci, která které se zabývaly i společenskými
zájmy a pokládaly je za klíčivé kritérium klasifikace. Weber rozlišoval strany světonázorové,
jež se snaží uskutečnit určité společenskopolitické ideje na základě
ideologického nebo náboženského programu a zájmové respektující a hájící zájmy
určité společenské skupiny či třídy. Zájmové
strany dále dělil na :
1. strany třídní – dělnické, rolnické apod.
2. strany národní a regionální
3. strany umožňující svým členům získat úřady
Slabinou všech klasifikací, které rozdělení strany podle programů a
ideologických hledisek, je nedostatek objektivních kritérií. Ať již jde o
rozlišení liberálů a konzervativců, či dělení spektra na levici a pravici, vždy
se vlastně vychází z toho, co si strany samy o sobě myslí. Důležitější než
program či světový názor strany je spojení její činnosti se zájmy určité třídy
nebo společenské vrstvy. Takto přistupovali k politickým stranám K MARX
a B.
ENGELS, kteří uplatňovali toto hledisko při posuzování úlohy stran
v určitých historických situacích. Marxistická
metodologie byla v době svého vzniku nesporně objemná, nezabývala se však vnitřní strukturou
stran, která se ostatně v druhé polovině 19.století dostatečně
nevyhranila. Později byly přednosti marxistické metodologie znehodnocovány
zjednodušujícími ideologickými a politickými
přístupy, které neměly se seriozní teorií nic společného. / tuto větu jsem opsal z knihy Moderní společnost, nejsem takový
idiot, abych to vymyslel, děkuji za pochopení Luboš M./
23. Systémy politických stran, kritéria klasifikace
stranických systémů, typologie stranických systémů dle počtu politických stran.
Systémy
politických stran – systém politických stran je souhrn stran
v interakci (vzájemné působení) v daném politickém systému.
- jednotlivé strany nepůsobí izolovaně, ale jsou v rámci státu zapojeny
systému
politických stran
- systém politických stran je dán vztahy mezi politickými stranami :
: schopnost jedné strany získat absolutní většinu a vytvořit „jednobarevnou
vládu“
: účinnost a efektivita vládní moci,
: složení opozice,
: stabilitu politického režimu,
: způsob a četnost střídání vlád
Kritéria
klasifikace stranických systémů :
- počet stran
- ideologické
charakteristiky stran a napětí mezi nimi
- relativní
velikost stran (volební výslede)
- modely opozice
- organizační uspořádání stran ( především
jejich disciplinovanost a kompaktnost)
- sociální původ a zázemí stran
Nejjednodušší a klasickou typologii systému
politických stran (A. Lawrence Lowell), podle které rozlišujeme režim:
- jedné strany (monopartismus)
- dvou stran (bipartismus)
- více než dvou
stran (multipartismus).
Režim jedné strany v zásadě vede vždy ke
koncentraci moci bez ohledu na to, jaký systém dělby moci je použit v
politickém systému dané země. Buď neexistuje žádná jiná politická strana kromě
té vládnoucí anebo existují nerovnoprávné, satelitní politické strany, jež jsou
de facto podřízeny vládnoucí straně. V obou případech zde nedochází k politické
soutěži o moc mezi stranami. V takové situaci se moc plně soustředí do rukou
vedení vládnoucí politické strany, která rozhoduje o obsazení všech
důležitých postů. Dělba moci je v takovém případě zcela zrušena.
Koncentrace moci v monopartismu je tak silná, že se
většinou nepodaří udržet ani nezávislost soudní moci. (viz. ČSSR v letech 1960
– 1989).
Systém moci dvou politických stran také
přispívá ke koncentraci politické moci, I když zdaleka ne v takové míře jako
systém jediné politické strany. To je zvláště patrné v parlamentním modelu
dělby moci.
V bipartismu má totiž vítězná strana
absolutní většinu v parlamentu, a je li uplatněn parlamentní model
dělby moci, stává se její vůdce zároveň ministerským předsedou. Pokud jsou v
daném politickém systému strany dostatečně disciplinované, pak to znamená, že
vláda má pevnou oporu v parlamentu, její svržení je až do příštích voleb
prakticky nemožné, vedení strany má volné ruce k realizaci svého programu a je
zřejmé, že legislativní návrhy vlády budou parlamentem procházet bez problémů
(toto je právě případ Velké Británie).
Zatím co bipartismus v parlamentním modelu dělby moci
posiluje koncentraci moci, v případě bipartismu prezidentského modelu je tomu
jinak. Prezidentský model obecně znamená striktní dělbu a tím i větší
kontrolu moci.
Pokud má stejná strana prezidenta I většinu v
parlamentu, vede to k omezení dělby moci, pokud má jedna strana
většinu v parlamentu a president je členem druhé strany , dělba moci se
posiluje.
Bipartismus zvýrazňuje a posiluje tendence
obou modelů dělby moci. Naproti tomu multipatismus většinou zmírňuje jejich
účinky. V parlamentním modelu dělby moci tedy napomáhá k posílení kontroly
výkonné moci nad legislativou. V režimu více než dvou stran je totiž velmi
pravděpodobné, že žádná strana sama více než polovinu křesel, a protože v
parlamentnímu modelu dělby moci závisí vláda na podpoře parlamentu, je
nutno k jejímu sestavení vytvářet více či méně proměnlivé koalice. To ovšem
vede k určitému oslabení vlády, její stabilita je závislá na vztazích uvnitř
koalice. Parlament tím nabývá na síle a to přispívá k posílení rovnováhy mezi
výkonnou mocí a legislativou. Kontrolní funkce parlamentu vůči vládě se
ještě více posiluje, pokud, se nepodaří sestavit koalici a vznikne tzv.
menšinová vláda. Taková vláda je odkázána na podporu nebo toleranci jiných
stran.
V prezidentském modelu má multipartismus
tendenci posilovat moc vlády a oslabovat kontrolní moc parlamentu. Pokud
prezident nepochází z nejsilnější strany v parlamentu,má na rozdíl od stejného
případu v bipartismu tu podstatnou výhodu, že proti němu nestojí soudržná
parlamentní většina, ale nesourodé uskupení
stran.
Pokud prezident pochází z nejsilnější strany v
parlamentu, pak je vládní moc slabší než v obdobném případě v bipartismu, ale
silnější než v multipartismu při použití parlamentního modelu, především proto,
že parlament nemůže vládu prezidenta svrhnout.
Zatímco v bipartismu je prezident nejspíše
vůdcem jedné ze stran, multipartismus v prezidentském systému zvyšuje jeho
osobní charakter, posiluje personalizaci prezidentské moci. Podle některých
teoretiků je právě kombinace prezidentského modelu s multipartismem nepříznivá
pro stabilizaci demokracie neboť multipartismus zabraňuje prezidentově straně
dosáhnout většině v parlamentu, podobná situace vzniká v postavení menšinové
vlády v parlamentním modelu.
Otázka č. 24 – Volby a jejich
funkce, zásady volebního práva, vlastnosti svobodných voleb
K pilířům demokracie patří
svobodné, pravidelně pořádané parlamentní volby. Poskytují občanům možnost
svobodného výběru mezi politickými alternativami, představovanými jednotlivými
stranami a kandidáty, a umožňují ustavit legitimní státní orgány.
Základní funkcí voleb je – zajistit aktuální rozložení politických sil
ve společnosti, - zajistit jim
odpovídající reprezentaci, zajistit aktuální požadavky a priority společnosti.
Od volebních výsledků se pak odvíjejí další kroky: rozdělení poslaneckých
mandátů, vytvoření vlády a parlamentní většiny, zformování opozice, která
parlamentní většinu a vládu konzultuje. Někdy ovšem může nastat situace, že na
základě volebních výsledků se nepodaří vytvořit kompaktní parlamentní většinu.
I tehdy lze vytvořit vládu (vláda menšinová – musí získat podporu opozice).
Volby plní také funkci integrační. Politické strany respektují
různé, někdy i značně odlišné zájmy, jejich programy vyjadřují rozdílné
priority a cíle. Volbou určitých stran dochází k integraci různorodých
požadavků a priorit do politického a vládního systému. Současně jsou do
politického systému integrováni voliči. Kontrolní
funkce voleb (méně důležitá) volby poskytují občanům možnost kontrolovat
vládu a její politiku. Je-li většina společnosti spokojena s vládní
politikou, poskytuje dosavadním vládním stranám opět dostatečnou podporu.
V případě, že ne, volby tak umožňují pokojnou výměnu vlády.
Svobodné
volby poskytují moci legitimitu. Občané ve volbách dávají nejen podporu
určitým stranám, ale účastí ve volbách současně vyjadřují svůj vztah
k politickému systému.
Zásady
volebního práva: Volby mohou plnit své funkce, jsou-li založeny na zásadách
všeobecného, rovného a přímého volebního
práva. Volit (aktivní volební právo)
a být voleni (pasivní volební právo) mohou
všichni občané, kteří dosáhli určitého věku. V tomto smyslu jsou volby
všeobecné. Rovnost volebního práva znamená, že všichni voliči jsou si rovni
z hlediska počtu hlasů, jimiž disponují, i jejich váhy. V přímých
volbách hlasují voliči přímo pro jednotlivé kandidáty či kandidátní listiny,
zatímco v nepřímých volbách, v dnešní době používaných ještě např.
v USA při volbě prezidenta, občané volí pomocí kolegia volitelů.
Vlastnosti
svobodných voleb: Aby plnily svoji funkci, musí být svobodné. Volič musí
mít svobodu výběru mezi stranami a
kandidáty, nesmí být vystaven nátlaku, aby odevzdal hlasy pro určitou stranu,
či kandidáta, a musí mít možnost získat
informace o kandidátech a vytvořit si vlastní úsudek. S tímto souvisí
i to, že volby se provádějí v tajném
hlasování. Princip volebního tajemství se uplatňuje i při zveřejňování
volebních statistik.
Otázka č. 25 – Volební systémy,
jejich význam, disproporcionalita volebních systémů.
Volební systém je konkrétní
způsob, jakým se ve volbách
určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů.
Zahrnuje jednak samotný způsob jakým volič volí (smí volit), jednak způsob
přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů.
Volební
systém je mechanismus, který transformuje hlasování do podoby voleného
zastupitelského orgánu. Ovlivňuje podobu politického systému země.
Volební
systémy :
- většinový
- proporcionální ( systém poměrného
zastoupení)
- smíšený
Každý z těchto volebních systémů má
své přednosti i nedostatky. V praxi, s ohledem na specifické podmínky
jednotlivých zemí, se oba systémy uplatňují v různých modifikací.
V poslední době se stále uplatňuje snaha využívat výhod většinového a proporcionálního volebního systému a spojovat jejich prvky. Tak vzniká smíšený volební systém.
Většinový volební systém – ( prastará, používaný již v 5 stol. p.n.l.,
v moderních dějinách spjat s anglosaskou politickou tradicí). V tomto systému se používají jednomandátové obnovy, jejichž počet
odpovídá počtu poslaneckých mandátů ve sněmovně. V každém volebním obvodu
spolu soupeří několik kandidátů z různých stran. Základní pravidlo zní : Vítěz bere vše. Ten kandidát, který ve volbách dostane
nejvíce hlasů, získá poslanecký mandát. V parlamentě je pak jediným
poslancem za volební obvod, v němž byl zvolen. Zastupuje tedy i ty voliče,
kteří pro něj nehlasovali.
Většinový volební systém se
charakteristickým způsobem promítá do politického systému. Do parlamentu se
dostane jen málo politických stran,
často se jejich počet redukuje na dvě nejsilnější politické strany, jež spolu
neustále soupeří o moc. Strany, které chtějí ve většinovém systému uspět, se
musí přeměnit ve velké, všelidové
strany, v nichž jsou
zastoupeny co nejširší vrstvy společnosti. Vládu
sestavuje jen velmi málo stran, často pouze jediná. Vláda je kontrolována relativně stabilní a jednotnou opozicí.
Stejně jako vládu i opozici tvoří malý počet stran, někdy jen jediná.
Pro tento volební systém je charakteristický nepoměr mezi počtem
obdržených hlasů a počtem mandátů. Může
dojít i k situaci, že strana, která získala nejvíce hlasů, skončí
v počtu mandátů jako druhá a nemůže tudíž sestavit vládu. /Austrálie
v r. 1990/
Přednosti
systému : - jednoduchost, snadno
se tvoří parlamentní většina a pro sestavení vlády není třeba vést složitá
koaliční jednání několika stran.
- - úzké sepětí poslanců
s jejich volebními obvody
Nevýhody systému :
- nedostatečně
odráží rozložení politických sil v zemi,
-společné
menšiny jsou nedostatečně zastoupeny v parlamentu
Z volebního
výsledku se pozná pouze to, kolika volebních obvodech jednotlivé strany
zvítězily. Hlasy odevzdané kandidátům, kteří pak při sčítání ve svém obvodu
nezískali většinu, se tak ztrácejí. Proto je tento systém velmi nepříznivý pro nově vzniklé strany, pro
které je nepravděpodobné získání výraznější pozice v parlamentu.
Systém poměrného zastoupení (
proporcionální) – má velké, vícemandátové obvody a ve
srovnání s většinovým systémem je jich mnohem méně. Politické strany
připraví pro jednotlivé volební obvody kandidátní listiny. Počet míst na
listině zpravidla odpovídá počtu mandátů, jež se v daném obvodě rozdělují.
Voliči se tedy nerozhodují pro jednotlivé kandidáty, ale pro strany, resp. Pro
jejich kandidátní listiny. Rozdělení poslaneckých mandátů mezi jednotlivé
strany poměrně přesně odpovídá volebnímu výsledku.
Volební systém poměrného zastoupení nejdynamičtěji a nejspravedlivěji přináší
vůli obyvatelstva – i jeho menšina – do politického systému. Umožňuje přesně určit rozložení všech politických
sil a jejich odpovídající parlamentní zastoupení. Ulehčuje vytváření nových
politických stran. V tom spočívají jeho největší přednosti.
Proporcionální volební systém je zejména výhodný
pro společnosti s četnými menšinovými zájmy.
Hlavním nedostatkem poměrného zastoupení je tříštění politické moci. Tato tendence oslabuje činnost parlamentu
a zvláště vlády, která je zpravidla koaliční a k jejímu vytvoření musí být
vedena obtížná, často i zdlouhavá jednání. Někdy dochází i ke stavu,
v němž se vládní koalice nemůže opřít o spolehlivou většinu
v parlamentě.
K slabinám systému poměrného
zastoupení patří i zvýšená možnost
působení radikálních sil, které využívají výhod demokracie, ale orientují
se na její oslabení či její úplné zničení. Takový osud postihl např. Výmarskou
republiku, která byla v Německu vytvořena po první světové válce.
Aby se omezilo tříštění politických sil
a ohromování demokracie, je obvykle volební systém poměrného zastoupení zpevňován různými mechanismy, nejčastěji
několikaprocentní klausulí. Strana nezíská poslanecké mandáty, jestliže její
voličská podpora nedosáhne určité hranice, kupř. 5%, jako tomu je
v Německu a ČR. Nedostatkem tohoto systému je přílišná posílení
stranických mechanismů a aparátů. Volič
nemá možnost ovlivnit výběr jednotlivých kandidátů, volí pouze strany,
resp. Jejich kandidátní listiny. Sepjetí poslance s volebním obvodem není
tak silné jako u většinového systému. Při
rozhodování v parlamentu zvoleném podle systému poměrného zastoupení se poslanci více ohlížejí na úzké
stranické zájmy než zájmy svého obvodu.
Aby volič dostal možnost ovlivnit výběr
kandidátů, bývá systém poměrného zastoupení doplněn ještě mechanismem osobních preferencí. Přidělením preferencí může volič
ovlivnit pořadí na kandidátních listinách, posunout určitého kandidáta
z nevolitelného na volitelné místo.
Disproporcionalita volebních
systémů – každý volební systém
je alespoň částečně disproporcionální, tzn. produkuje odlišný poměr mezi
procentem získaných hlasů a procentem obdržených mandátů
- nadreprezentace – větší počet mandátů než hlasů
- podreprezentace – menší počet mandátů než hlasů
Otázka č. 26 – Volební systémy,
komponenty volebních systémů.
Volební systém je konkrétní
způsob, jakým se ve volbách
určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů.
Zahrnuje jednak samotný způsob jakým volič volí (smí volit), jednak způsob
přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů.
Volební systémy rozdělujeme:
a) většinový
b) proporcionální
(systém poměrného zastoupení)
c) smíšený
Většinový volební systém – ( prastará, používaný již v 5 stol. p.n.l.,
v moderních dějinách spjat s anglosaskou politickou tradicí). V tomto systému se používají jednomandátové obnovy, jejichž počet
odpovídá počtu poslaneckých mandátů ve sněmovně. V každém volebním obvodu
spolu soupeří několik kandidátů z různých stran. Základní pravidlo zní : Vítěz bere vše. Ten kandidát, který ve volbách dostane
nejvíce hlasů, získá poslanecký mandát. V parlamentě je pak jediným
poslancem za volební obvod, v němž byl zvolen. Zastupuje tedy i ty voliče,
kteří pro něj nehlasovali.
Většinový volební systém se
charakteristickým způsobem promítá do politického systému. Do parlamentu se
dostane jen málo politických stran,
často se jejich počet redukuje na dvě nejsilnější politické strany, jež spolu
neustále soupeří o moc. Strany, které chtějí ve většinovém systému uspět, se
musí přeměnit ve velké, všelidové
strany, v nichž jsou
zastoupeny co nejširší vrstvy společnosti. Vládu
sestavuje jen velmi málo stran, často pouze jediná. Vláda je kontrolována relativně stabilní a jednotnou opozicí.
Stejně jako vládu i opozici tvoří malý počet stran, někdy jen jediná.
Pro tento volební systém je charakteristický nepoměr mezi počtem
obdržených hlasů a počtem mandátů. Může
dojít i k situaci, že strana, která získala nejvíce hlasů, skončí
v počtu mandátů jako druhá a nemůže tudíž sestavit vládu. /Austrálie
v r. 1990/
Přednosti
systému : - jednoduchost, snadno
se tvoří parlamentní většina a pro sestavení vlády není třeba vést složitá
koaliční jednání několika stran.
- - úzké sepětí poslanců
s jejich volebními obvody
Nevýhody systému :
- nedostatečně
odráží rozložení politických sil v zemi,
-společné
menšiny jsou nedostatečně zastoupeny v parlamentu
Z volebního
výsledku se pozná pouze to, kolika volebních obvodech jednotlivé strany
zvítězily. Hlasy odevzdané kandidátům, kteří pak při sčítání ve svém obvodu
nezískali většinu, se tak ztrácejí. Proto je tento systém velmi nepříznivý pro nově vzniklé strany, pro
které je nepravděpodobné získání výraznější pozice v parlamentu.
Systém poměrného zastoupení (
proporcionální) - xxxxxxxxxx
Každý z těchto volebních systémů má
své přednosti i nedostatky. V praxi, s ohledem na specifické podmínky
jednotlivých zemí, se oba systémy uplatňují v různých modifikací.
V poslední době se stále uplatňuje snaha využívat výhod většinového a proporcionálního volebního systému a spojovat jejich prvky. Tak vzniká - smíšený volební systém.
Komponenty volebních systémů:
· volební obvod
· forma
kandidatury
· struktura hlasu
· volební
klauzule
· volební formule
Volební obvod je vymezen
počtem voličů a počtem mandátů vázaných k určitému území.
Volební
obvody rozdělujeme :
- jednomandátové
- vícemandátové
Forma kandidatury
(kandidátní listina) upravuje vztah mezi voliči a kandidáty a mezi kandidáty a
nominující stranou.
Formy
kandidatury rozdělujeme :
· personální
(kandiduje pouze jeden kandidát)
· kandidátní
listinu (seznam kandidátů)
Kandidátní
listiny dále rozdělujeme na :
- přísně vázané
kandidátní listiny – volič odevzdá svůj hlas pro kandidátní listinu a nemá
možnost ovlivnit preferenčními hlasy pořadí kandidátů na ní
- vázaná
kandidátní listina – voliči je umožněno ovlivnit preferenčními hlasy pořadí
kandidátů na listině )používá se v ČR při volbě do PS)
- otevřená
kandidátní listina – volič může hlasovat dle libosti pro konkrétní kandidátní
listinu, jednotlivé kandidáty nebo kombinovat hlasování (používá se v ČR
pro volby do obecních zastupitelstvech)
Struktura hlasu může mít podobu:
· jediného hlasu
· vícenásobného
hlasu – volič disponuje takovým počtem hlasů, který odpovídá velikosti volebního obvodu
· alternativního
hlasu – kromě výběru preferovaného kandidáta může volič označit i kandidáta
dalšího
· limitovaného
hlasu – volič má k dispozici více hlasů, ale jejich počet je však nižší
než počet volených mandátů
· kumulativního
hlasu – volič může kandidátovi udělit i více hlasů
· preferenčního
hlasu – volič může určit vlastní pořadí kandidátů na kandidátní listině
· kombinovaného
hlasu – volič může kombinovat hlasování pro kandidáty z různých
kandidátních listin bez ohledu na jejich pořadí
· dvojitého hlasu
– volič disponuje jedním hlasem pro výběr kandidáta v jednomandátovém
volebním obvodě a určitým typem druhého hlasu pro volbu kandidátů
z kandidátních listin
·
Volební klauzule obsahuje
minimální počet hlasů, kterého musí strana dosáhnout, aby mohla postoupit do
další fáze skrutinia (dalšího kola). Volební klauzule se uplatňuje
především v poměrných volebních
systémech a může být stanovena minimálním procentem hlasů či předem určeným
minimálním počtem hlasů.
Volební formule (metoda)
určuje matematický výpočet, pomocí kterého se převádějí volební výsledky na
mandáty a rozdělujeme je na:
· většinové
a) princip prosté (relativní) většiny, mandát obdrží ten kandidát, který získá
v daném jednomandátovém volebním obvodě nejvyšší počet hlasů
b) princip absolutní většiny, mandát se přidělí kandidátovi, který v daném
jednomandátovém volebním obvodě obdrží nadpoloviční většinu všech hlasů
· proporční
a) metoda volebních kvót, která vychází z předpokladu, že procento
přidělených mandátů by mělo odpovídat procentu získaných hlasů. Volební kvóta
vyjadřuje počet hlasů připadající na jedno křeslo v zastupitelstvu
b) metoda volebních dělitelů, je založena na stejném principu jako metoda
největšího průměru, mandáty jsou postupně přidělovány stranám v pořadí dle
výše průměrného počtu získaných hlasů připadajících na jeden mandát
A)
Metody volebních kvót:
Hareho kvóta (Qh) Qh=
Dropova kvóta (QD) QD=
Hagenbach-Bischoffova volební kvóta (QH-B) QH-B=
H
= celkový počet odevzdaných hlasů M = celkový počet rozdělených mandátů
B)
Metody volebních dělitelů
Název
metody |
Posloupnost
dělitelů |
d´ Hondt |
1;2;3; … n |
upravený d´
Hondt |
1,42;2;3; … n |
Sainte-Laguë |
1;3;5; … 2n - 1 |
upravený
Sainte-Laguë |
1,4;3;5; … 2n - 1 |
Imperiali |
2;3;4; … n + 1 |
Pozn.:
n = počet mandátů rozdělovaných
v daném volebním obvodě
Vlastnosti
smíšeného volebního systému:
- nedochází
k tříštění politické moci
- dynamicky
přenáší vůli obyvatelstva
- vláda je
relativně stabilní většinou se stálou opozicí